Malé ženy

Malé ženy z roku 1994 patria medzi veľmi obľúbené filmy mojich teen rokov a tak mi nejakú dobu trvalo, kým som bol schopný akceptovať, že tieto úlohy hrajú zrazu iné herečky. Nakoniec som ale zhruba v polovici na tieto retro myšlienky pozabudol a užil si túto výbornú adaptáciu plnými dúškami. Teraz už len zostáva otázka, či si budem film Grety Gerwig tiež tak rád pripomínať aj počas televíznych repríz v priebehu ďalších desaťročí, tak ako v spomínanom prvom prípade. Do plného hodnotenia veľa nechýbalo, možno je potrebná druhá projekcia, prípadne až tá televízna premiéra, kde si viac zoradím časovú súslednosť a motiváciu Gerwigovej puzzle systému. (28.01.2020)

Vedel som, že idem do čisto ženského filmu, no nečakal som to až tak zlé. Z toho ich večného plkotania, švitorenia, chichotania.... ma rozbolela hlava. A tie reči... no... nechám to radšej tak, nebudem komentovať. Skrátka je tu hotová ZOO. Jediné čo za niečo stalo boli herečky a výprava celkovo. Určite nezdieľam nadšenie väčšiny a hoci je mi ľúto kaziť priemer, no vzhľadom na to, že som tým zabil dve hodiny si to právo osobujem. Takže na hranici odpadu. 30/100 (17.02.2020)

Keď si to tak zrekapitulujem, z 10 najlepších vecí, čo som videl za rok 2019, Florence Pugh hrala v troch. To dievča je živel a so Saoirse hrajú dva dokonalé protipóly, ktoré si celú show absolútne kradnú pre seba a zatieňujú všetkých ostatných. V porovnaní s filmom z roku 94 je toto o niečo dospelšia verzia, smutnejšia, nemá tú rozprávkovú atmosféru, ako keď je vám päť rokov, zobudíte sa na Štedrý deň a za oknom sneží. A som zato vlastne rád. Ten film bol dokonalý a nepotrebovali sme jeho klon. Gretine spracovanie má vlastnú tvár, má dušu, šlape aj pri takom množstve postáv ako hodinky. A hlavne stojí na dvoch silných charakteroch, nielen na Winone Ryder. Mám ten príbeh rád. A opakujem to už x-tý rok po sebe; so Saoirse na Oscaroch je svet krajší. Merry Christmas World. (09.01.2020)

Degenerovanost kultury se pozná také podle toho, co ta považuje za klasická díla své literatury. A otravný, kýčovitý, plytký brak sektářské transcendentální lesby, neumětelsky a zoufale se snažící parazitovat na rovněž těžce nemrdaných, ovšem dramaticky, příběhově i spisovatelsky zcela profesionálních pannách Bronteových, je vskutku děsivou vizitkou. Vizitkou, kterou se navíc co 10 až 20 let pokouší nějaký brutálně zanedbávaný bobr furt dokola urputně vizualizovat, patrně proto, že „romanticky založených“ ufňukaných prasnic u žehlících prken a rozněžnělých bukanýrů je neustále přesycený trh. Tudíž tu už po sté máme strašlivě zábavné trampoty čtyř až k Mumulendu přeidealizovaných hřadujících mladodospělých sufraštětkoidních pičinek, krutě přecypovaných Emanem, které na absolutně nehumánních pěti stech stranách, potažmo ve více než dvou agonických hodinách, naprosto záživně a nesmírně strhujícím způsobem kvokají o tom, která se za koho a kdy vdá, přičemž zažívají všeliká dechberoucí dobrodružství, jako například jízdu v kočáře, hru na klavír, vybíraní šatů, tanec nebo chichotavé očumování dandyjujících bukvoidů. Prostě povrchní a nudný satanopustý škvár, kulturní dávidlo a ve své podstatě takový instabitching a cuntmessaging 19. století, který tentokrát trochu vytáhli ze žumpy opruzených pošteváků alespoň herecké výkony. Sympatická Onanovic Srša tu fuckt jede bomby, a i Floránc Pjúková není ani trochu xblití a neméně zdatně ji kunduje. Ale to je tak vše. Zachránit to mohl leda alternativní závěr, v němž by se ten slizký žabožroutský řiťopich, do kterého se naše hlavní pičinka po pěti minutách kontaktu tak děsně osudově zamilovala, zasnoubil třeba s výpravčím, než by ta kravka doběhla na nádraží vstříc močopudnému heavyendu. To bych snad tasil i plnou palbu. (23.02.2020)

Tohle nešlo, mě to ženský prostředí a takový pojekávání přišlo hrozně rozsáhlý a vůbec jsem se v tom nenašel i zase ty vyprávěcí prolínačky mě nesedli, někdy jsem se ztrácel. Jediný štěstí, že holky zahrály fakt dobře a ty jejich odlišné povahy bylo fajn vnímat. Určitě se mě líbila i atmosféra filmu, tady kamera a režie taky udělali své a Jacqueline Durran za hadry má svou nominačku na Oscara zaslouženě, jen ten ústřední hudební motiv nemuseli hrát obscénu, ale tak asi tvůrci chtěli, aby mě zněl pokaždý když uvidím velký barák se zahradou. Ještě zpátky k těm herečkám, dobré byly všechny, ale Florence Pugh ta se v roce 2019 (Slunovrat) potkala opravdu s top formou. (21.01.2020)