22. července

"22 July" som veľmi chcel vidieť. Udalosti, ktoré tento film opisuje mám ešte v živej pamäti a rozhodne zasiahli. Mám pocit, že film má schopne spracovaný úvod, rovnako aj záver. Stred je miesto, kde je hluchota a film pôsobí na mňa veľmi monotónne. Nemám pocit, že by sme nejako výrazne hýbali z miesta a reálne jediné čo sa deje je, že striedame sústredenie deja. Najprv Breivik, potom Viljar. A tak dokola a dokola. Osobne si uvedomujem, že je smutné, že všetci vieme, kto je Anders Breivik, ale nikto z nás reálne nevie mená obetí, ktoré zomreli na ostrove, alebo ich zabili bomby v Osle. A čo sa týka môjho názoru na páchateľa, tak jediné čo vidím je egocentrického sebca, ktorý mal pocit, že potrebuje ukázať, ako sa okolo neho točí svet. Sympatie voči takémuto človeku sú z mojej strany nulové a nebudem to ani viac rozoberať, lebo nerád hovorím o takýchto "ľuďoch". Osobne by som možno chcel, keby sme mali možnosť vidieť viac v úvode... a viac mohli spoznať ľudí na ostrove. Alebo poznať viacero preživších. Z toho čo tu máme je film podľa mňa celkom okey, no je veľmi dlhý a v strede je skutočne veľmi monotónny a má svoje hluché miesta. Nemám pocit, že by som sa pri ňom vyslovene nudil, no rozhodne ho nemôžem odporúčať na zhliadnutie všetkými desiatimi. Herecké výkony sú podľa mňa dobré. Najviac vyniká podľa mňa Anders Danielsen Lie ako Breivik. Tá chladnosť je tam silne cítiť. No okrem toho si nemyslím, že je toho moc, čo ešte film ponúka. Najmä v strede sa sústredíme na Viljarov boj samého so sebou, a hoci to je celkom zaujímavé, nemal som pocit, že by to bolo pre mňa úplne zaujímavé. Za pozornosť to stojí, no nemyslím si, že sa k filmu niekedy vrátim. Ale to jedno videnie bolo v pohode. Zvážte si sami. Hodnotenie: B- (26.10.2018)

Když si vzpomenu na pulzující zážitek z Letu 93 se vší jeho tiše nahromaděnou energií, tak to s tímhle standardním patosem vlastně nemůžu moc srovnávat. Netypicky dlouhý typický Netflix, který je zhruba právě takový, jaký ho člověk čeká - málokdy se nadchnu pro film, který působí jako prodloužená verze svého traileru. (12.10.2018)

Rekonstrukce případu Breivik. P. Greengrass se (zřejmě po vzoru Å. Seierstad a její knihy Jeden z nás: Příběh o Norsku) nesoustředí toliko na přípravu útoku a útok sám, nýbrž na proces vyrovnávání se s hlubokým, bolestným traumatem, a to jak na rovině kolektivní (soudní procesy u případů jako je Breivik nejsou pouze o potrestání viníků - protože kdo by pochyboval o uložení nejvyššího možného trestu; daleko zásadnější může hrát pro budoucnost široké veřejnosti, "uzavření" takto děsivých případů by mělo být očistné), tak i individuální (pomalé duševní a tělesné uzdravování Viljara Hanssena, jednoho z přeživších vražedného Breivikova útoku). Upřímně, ten případ mě svou bezmeznou brutalitou a násilím na dětech děsí i po takřka 13 letech, což se určitě podepsalo na mém procentuálním hodnocení - myšleno tak, že jsem filmu zřejmě odpustil mnohé (chybí mu něco esenciálního, co by z něho udělalo TEN film o masakru Utøya, to nejlepší, co o dané události můžete vidět, nebo ještě lépe, co nelze obejít - tak jako se říká, že kdo chce poznat hrůzy holocaustu, musí vidět Schindlerův seznam). Co však nemohu přejít mlčením: Anders Danielsen Lie se Breivikovi fyzicky moc nepodobá, nebo aspoň já tam tu podobu nevidím, což odvádělo mou pozornost (rozmělňovalo autentičnost svědectví). Přesto, jak se málokdy pro viděné dojmu (tím, jak vím, že sleduju fikci, si umím udržovat odstup), tak tady jsem měl v mnoha momentech na krajíčku. 80 % (01.06.2024)

Je to zhruba takové, jaké to (asi) být mělo - distingovaný komplexní pohled na danou událost a její bezprostřední následky. Greengrassovy předchozí filmy to kupodivu nijak výrazně nepřipomíná (žádná těkavá kamera, kulometný střih či strhující gradace klíčových scén), nejen ty mainstreamové (Bourne), ale ani ty historické a paradokumentární (Krvavá neděle, Let. č. 93). "Greengrassovštější" (zážitkovější) je paradoxně spíše norská verze (Utoya, 22. července). Tři stěžejní postavy (Breivik, jeho obhájce, traumatizovaný přeživší) zrcadlí tři odlišné nosné perspektivy na onu tragédii. Pohled oběti přináší samozřejmě primárně lítost a soucit, Breivik je svou chladnokrevností a nulovým pochybováním o své "pravdě" odporný i fascinující zároveň. Divácky možná nejzajímavější pozici má však jeho advokát, jenž s postoji a činy svého mandanta otevřeně nesouhlasí, ale přesto se svou práci snaží odvést co nejprofesionálněji. Film má od začátku velmi svižné tempo a rychlý spád, takřka neustále se v něm děje něco zajímavého (v druhé polovině především výslechy Breivika a výpovědi přeživších u soudu), takže snímek nepůsobí přehnaně dlouze i při téměř dvouapůlhodinové stopáži. Celkově velice dobrý film, jen jsme zkrátka od natolik renomovaného a osobitého tvůrce mnozí zřejmě čekali něco více, respektive jiného... 80 % (04.12.2018)

Nebudu se zde vůbec vyjadřovat k činu samotnému, který terorista způsobil. Nicméně i dle počtu hodnocení tento skoro až přehlížený film z norské produkce si zaslouží více shlédnutí a hodnocení. Výborný herecký výkon jedné z obětí, si zaslouží velký můj obdiv. Nejenže jsem sledoval, jak se mu všechna ta zranění stala, ale hlavně dobu rehabilitací, která pro člověka s tak silným zážitkem je dost složitá. Vše podněcuje výborný hudební podtext. Emoce se mi do žil vlily velmi rychle a nemohu jinak než dát plné bodové hodnocení a také mé doporučení. (10.11.2021)