Pinocchio

Taktohle nevyšlo. Ale aspon se Benigni nemůže na nic vymlovat, hlavním neštěstím je on sám. Na plátně totiž nevidíme Pinochia, ale padesátiletého Benigniho v šatech pro dětkou loutku. To neměl nikdo kolem tolik soudnosti aby Benignimu naznačil, že je spíše trapný než cokoliv jiného? Asi ne, když on zrovna dostal toho Oscara, že. Jen by mě zajímalo, proč se úplně zbytečně rozpustilo nehorázných 40 milionů dolarů do mizerných efektů a nepovedené pohádkové atmosféry? (tržby celosvětově jen 29 milionů). (21.09.2012)

Svým způsobem dokonalá adaptace – vrátil se mi u toho přesně ten pocit nevěřícnosti, zoufalství a zmaru, který jsem jako kluk zažíval nad knížkou s hrůzu nahánějícími ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Jestli nějaká dětská literatura není pro děti, je to u mě Pinocchio, takže mi to, že ve filmu hrají výhradně dospělí, i jeho skoro divadelní stylizace (v možná zbytečně drahých kulisách) dává perfektní smysl. Otázkou pak zůstává, komu je film určen – mé vlastní děti, kterým ho má dobrá žena kdysi naslepo koupila na DVD, se mu myslím celé dětství instinktivně vyhýbaly a nejspíš dobře udělaly; mně se u něj sice vyřinuly z podvědomí všechny frustrace, které mi kdysi způsobila kniha, a zpětně jsem (zcela bez ironie) ocenil přízračnou krásu, s níž ten fantasmagorický prudce výchovný příběh z devatenáctého století s mluvícími duchy cvrčků, oběšenými loutkami, černými rakvemi, vílími náhrobními kameny a mrtvými kamarády vystihuje marnost naší existence, ale něco mi říká, že takto poznamenaných nás po světě zas tolik neběhá. — Apropos, jsem vážně zvědavý, co z toho materiálu vyrazí del Toro, jestli to někdy dodělá. (02.04.2016)

What the hell... ?!? Pro podobné snímky mají američani krásné označení eurotrash a konkrétně tenhle si připisuje hned několik nej. V prvé řadě jde o nejdražší italský film všech dob (rozpočet 40 milonů euro) a v souvislosti s tím mě poněkud nepříjemně zarazila jeho hallmarkovská výprava. Dále jde bezesporu o jednu z nejzprasenějších filmových adaptací literatury, jaká kdy vznikla. Na knize jsem vyrostl a jednoznačně patří k nejnádhernějším a nejdojemnějším dětským knihám, ale filmu se nepodařilo zachytit ani zbla z její kouzelné atmosféry a naopak tam kde jsem dříve ronil krokodýlí slzy (Pinocchio u hrobu víly modrovlásky) jsem nyní zatínal obě pěsti. Může za to především hyperaktivní uječená Benigniniho kreace v titulní roli (další nej za nejotravnější filmovou postavu všech dob), kterou těžce přestřelil naivního vzdorovitého kluka do dementního hysterického fracka, se kterým se není možné žádným způsobem ztotožnit, pouze ho z duše nenávidět a přát mu vleklou, extrémně bolestivou smrt. Scénář všechno polopaticky přežvykuje, aby to pochopil i totální blb a přitom se nevyvaruje některých do očí bijících logických lapsusů (jak Pinocchio ví, že nesnáší školu, když tam nikdy nebyl a ani neví co to je?) a kapitolu samu pro sebe tvoří neuvěřitelně pitomé, papírem šustící dialogy. Co dodat? Čekal jsem zábavnou blbůstku a dostal megashitózní nudnou kravinu. Ještě že jsem za to nedal peníze. (17.10.2005)

Já viděl velmi originální dílo, kde si herci vyloženě užívají hraní v tomto filmu. Dětské role hrají dospělí a tím pro mne dávají do filmu to, co by děti nepřinesli. Velmi nákladná a ohromující výprava, vzlykání a slibování, ale o tom to přeci je. O Pinocchiovi (velmi energický Roberto Benigni), nenapravitelném nezvedovi, který svojí slabou vůlí a pestrou nabídkou všech lákadel stále porušuje své dané sliby. Má ale velkou kliku, že ochranná ruka nad ním dlící, v podobě víly Modrovlásky (elegantní Nicoletta Braschi), je velmi trpělivá a dává mu stále novou a novou šanci. A Pinocchio se na to stále a stále spoléhá a nebojácně si užívá další a další dobrodružství. A až starost o jeho stvořitele Gepetta (Carlo Giuffre) se stává vysvobozením ze začarovaného kruhu. Z dalších rolí: Kahánek (Kim Rossi Stuart), ďábelský našeptávač, cvrček (Peppe Barra), marný moralistický hlas, a vypočítavci Kocour (Max Cavallari) a Lišák (Bruno Arena). Je to hopkající, je to moralistické, ale je to především velmi originální. Jsem rád, že se Benigni nebojí. (05.09.2011)

"Pokud nemocný zde není mrtev, tak zde lékaři nejsou zapotřebí." Občas některá věta zalahodila mému uchu, ale viděné podivnosti mi hlavou proháněly otázky typu: Jsem na ten snímek moc starý, abych si ho mohl vychutnat? Jsem na ten snímek moc mladý, abych si ho mohl vychutnat? Které návykové látky je třeba užít pro to, abych se dokázal vcítit do infantilně dětského Pinocchia v takřka důchodovém věku? Odpověď je na všechno stejná: Nevím, ale už tu kravinu nechci nikdy vidět. (23.11.2016)