Pinocchio

Čekala jsem oddechovou pohádku na nedělní odpoledne, ale místo toho mi Roberto Benigni otevřel dveře do své cely v blázinci. Nebo spíš dveře do své bláznivé hlavy....Nejdříve nevíte jestli koukáte na parodii nebo co se to vlastně na té obrazovce děje (!?)...postupem času začínáte poznávat, že to asi hopsající „stařík“ v pyžamu myslí vážně. Tento film, jestli se to tak dá vůbec nazývat, je největší „úchylárna“ všech dob! Jestli jste otrlí a nic vás nerozhodí, klidně se podívejte. V opačném případě hrozí duševní újma až do konce života... (23.05.2011)

What the hell... ?!? Pro podobné snímky mají američani krásné označení eurotrash a konkrétně tenhle si připisuje hned několik nej. V prvé řadě jde o nejdražší italský film všech dob (rozpočet 40 milonů euro) a v souvislosti s tím mě poněkud nepříjemně zarazila jeho hallmarkovská výprava. Dále jde bezesporu o jednu z nejzprasenějších filmových adaptací literatury, jaká kdy vznikla. Na knize jsem vyrostl a jednoznačně patří k nejnádhernějším a nejdojemnějším dětským knihám, ale filmu se nepodařilo zachytit ani zbla z její kouzelné atmosféry a naopak tam kde jsem dříve ronil krokodýlí slzy (Pinocchio u hrobu víly modrovlásky) jsem nyní zatínal obě pěsti. Může za to především hyperaktivní uječená Benigniniho kreace v titulní roli (další nej za nejotravnější filmovou postavu všech dob), kterou těžce přestřelil naivního vzdorovitého kluka do dementního hysterického fracka, se kterým se není možné žádným způsobem ztotožnit, pouze ho z duše nenávidět a přát mu vleklou, extrémně bolestivou smrt. Scénář všechno polopaticky přežvykuje, aby to pochopil i totální blb a přitom se nevyvaruje některých do očí bijících logických lapsusů (jak Pinocchio ví, že nesnáší školu, když tam nikdy nebyl a ani neví co to je?) a kapitolu samu pro sebe tvoří neuvěřitelně pitomé, papírem šustící dialogy. Co dodat? Čekal jsem zábavnou blbůstku a dostal megashitózní nudnou kravinu. Ještě že jsem za to nedal peníze. (17.10.2005)

Neprimerane absurdná a svojská rozprávka. Infantilné scény spečatené hrozným hereckým výkonom Benigniho neprirodzene kontrastujú s vážnymi scénami, v ktorých dochádza k symbolickému poukázaniu na to, ako ľahko sa dá vydať nesprávnou cestou a aký negatívny vplyv to má na vývin nevychovaného adolescenta. Celé to vizuálne pôsobilo ako Slnečný Cirkus, no s menším rozdielom, vyznelo to totiž viacmenej trápne a čo je najhoršie táto kvázi rozprávka je natiahnutá na neprimeraných a zdĺhavých 106 minút. Moje myšlienky sa trápia iba jednou skutočnosťou: Ako je možné, že herec ako Benigni dokázal vytvoriť dačo tak veľmi nekvalitné a trápne? Škoda peňazí, času a talentu. 25% (05.02.2013)

Nepoznám bohužiaľ Collodiho dielo, ale mám o ňom predstavu, že je to jedna z najkúzelnejších, najtemnejších a najsmutnejších detských kníh, aké kedy vznikli. V tomto filme sa teda atmosféra skrývala veľmi umne všade, len nie pred kamerou a tam kde by mala byť a to v akomkoľvek zmysle, a ja stále rozmýšľam, či sa to tak strašne nepodarilo, alebo to bolo tak strašné zamýšľané dopredu. Benigni je blázon, aj na Taliana, to je nepochybné, ale v tom pozitívnom slova zmysle. Jeho frenetické pohyby a reč pripomínajú skôr sfetovaného magora ako drevenú bábku, keďže však veľmi dobre viem, ako sa okolie zväčša pozerá na excentrika, čo potom ešte excentický maniak takýchto rozmerov, ak mu to urobilo radosť a splnil si práve TÝMTO svoj sen, som ochotný to akceptovať. A dojímavú, krásnu a okúzľujúcu verziu Pinocchia si pozriem možno inokedy . . (13.11.2006)

Svým způsobem dokonalá adaptace – vrátil se mi u toho přesně ten pocit nevěřícnosti, zoufalství a zmaru, který jsem jako kluk zažíval nad knížkou s hrůzu nahánějícími ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Jestli nějaká dětská literatura není pro děti, je to u mě Pinocchio, takže mi to, že ve filmu hrají výhradně dospělí, i jeho skoro divadelní stylizace (v možná zbytečně drahých kulisách) dává perfektní smysl. Otázkou pak zůstává, komu je film určen – mé vlastní děti, kterým ho má dobrá žena kdysi naslepo koupila na DVD, se mu myslím celé dětství instinktivně vyhýbaly a nejspíš dobře udělaly; mně se u něj sice vyřinuly z podvědomí všechny frustrace, které mi kdysi způsobila kniha, a zpětně jsem (zcela bez ironie) ocenil přízračnou krásu, s níž ten fantasmagorický prudce výchovný příběh z devatenáctého století s mluvícími duchy cvrčků, oběšenými loutkami, černými rakvemi, vílími náhrobními kameny a mrtvými kamarády vystihuje marnost naší existence, ale něco mi říká, že takto poznamenaných nás po světě zas tolik neběhá. — Apropos, jsem vážně zvědavý, co z toho materiálu vyrazí del Toro, jestli to někdy dodělá. (02.04.2016)