Baby Driver

Já jsem naštěstí nešel na akademickou přednášku o teorii dokonalosti, nýbrž na letní filmovou jednohubku, čili se tady teď nemusím v ničem šťourat jak bába v koksu. Takovouhle bejkárnu jsem v kině zas nějakou tu chvíli neviděl, podobně svérázně si třeba Guy udělal posledního Artuše, ale tím přehlídka originality pomalu končí. Fór je v tom, že teprve až když si něco uděláte po svým tak jak vy sami chcete, může to za něco stát. Edgar se rozhodně s ničím nepáral a naservíroval mi tak dokonale rytmickej biják, že Rytmus by se měl přejmenovat na Fibliraci. (19.08.2017)

Natočit akční film, v němž se skoro všechno děje do rytmu hudby, kterou podle aktuální nálady nebo příležitosti poslouchá hlavní hrdina, považuji přes občasnou klopýtavost a nestálou míru nadhledu za skvělý nápad, jak oživit muzikálový žánr (a zároveň jej takto podvratně podsunout divákům, kteří muzikály jinak ignorují a nejlepším letošním filmem pro ně doposud byl osmý díl Rychle a zběsile). Můžeme Wrightovi vyčítat, že jeho film není stylisticky nijak výrazně ozvláštňující (stejně stříhal akci už v U konce světa), že nezvládá práci s ženskými postavami a na rozdíl od svého velkého filmařského vzoru Quentina Tarantina zůstává i po čtyřicítce nedospělým nerdem se slabostí pro samoúčelnou fetišizaci filmových odkazů (silnice ubíhající jako v Lost Highway, stejně poničené sluneční brýle, jako měl Warren Beatty v Bonnie a Clydeovi), který pořád dokola vypráví ten samý příběh o hrdinech, kteří musí dospět, ale zároveň se můžou nadále bavit v zásadě stejným způsobem, obývat své únikové světy a být při tom hrozně cool. Nebo si prostě můžeme užít originální letní blockbuster s božím soundtrackem a několika neuvěřitelně našlapanými akčními scénami. Jelikož sám zatím alespoň ve vztahu k popkultuře dospět neplánuji, volím druhou možnost. Více jsem se o filmu rozepsal na svém blogu. 85% Zajímavé komentáře: Douglas, JFL, Cervenak (13.08.2017)

Muzikál může být i dnes stále živý žánr, a to navíc ne pouze v předvídatelné resuscitaci klasických postupů a la "La La Land" a spol., ale díky uchopení formálním mistrem s ambicí. Primárně sice "Baby Driver" mísí gangsterku a romanci, ale mnohem zásadnější je Wrightův koncept veškerý styl filmu vystavět kolem hudby. Sice ve výsledku postavy zpívají a tančí pouze občas, ale o to víc tu na hudbu tančí auta při honičkách, v rytmu soundtracku se střílí a vykrádají banky, ba dokonce i ty zamilované pohledy mají svůj sound. Úvodní titulkový záběr s cestou pro kafe co do choreografie pohybu aktérů, kamery i mizanscény a sladění všech těchto složek s hudbou představuje jeden z naprostých vrcholů muzikálu. Na obecnější rovině je neméně fascinující, že za nejmlaději působícím hollywoodským filmem posledních let stojí čtyřicátník, což se nevztahuje pouze na formální svěžest a feeling filmu, ale také nevyhnutelný pocit generačního lakmusového papírku. Už trailer mohl u třicátníků vyvolávat pocity nepatřičnosti, který film ještě upevňuje svým zastřešujícím principem coby zpřítomnění niterného pocitu mladých vyrůstajících v popkultuře, kde se každý vidí jako hvězda vlastního videoklipu. Věk Wrighta pak prozrazuje pouze hudební vkus a konkrétní volba skladeb, byť podobně jako Tarantino má šanci z oprášených kdysi-hitů a zapadlých vychytávek udělat generační retro soundtrack. Současně ale také ukazuje, jak zásadní vklad do předchozích společných filmů vnášel Simon Pegg, protože "Baby Driver" na rozdíl od nich postrádá nadhled a schopnost se nebrat vážně. (05.07.2017)

Pro mě až moc předvídatelné a ploché. Exteriér hlavního filmového hrdiny se oproti standardům razantně proměnil. ALE je to vlastně celé "jen na oko" a nebudu hodnotit vysoko jen pro to, že hlavnímu hrdinovy je 15 let, umí řídit, neustále poslouchá hudbu, neustále má negelovaný vlasy a slyší i trávu růst. Opravdu kvalitní hrdina pro naše adolescenty ke kterému mohou vzlížet. Tfuj! ZA mě 50% (14.10.2017)

Dostal jsem zhruba to, co jsem čekal. Ukázky prezentují Baby Drivera jako dynamickou jízdu, kterou také je. Wrightova režie je svižná, dvě hodinky příjemně odsýpají a není pochyb o tom, že anglický miláček davů má řemeslo pevně v ruce. Akce je přehledná, neustálá přítomnost hudebního podkresu pomáhá udržovat tempo a nechává diváka v příjemném očekávání, co přijde dál... Jenže ono právě nic nepřijde. Scénář je totiž velkou slabinou, příběh se od začátku vyvíjí tím nejpřímočařejším způsobem a nenabídne žádné zajímavé twisty či úkroky stranou. Wrightův svět je formálně vypulírovaný, ovšem obsahově vyprázdněný. Když začnete příliš horlivě dumat nad logikou některých situací, řítíte se do pekel stejně jako můj vlasatější kolega. Závěrečná akce je však dostatečně dlouhá a katarzní na to, abych na scenáristické slabiny na chvíli zapomněl, za což si Wright zaslouží pochvalu. Jak jsem psal, dostal jsem to, co jsem čekal, bohužel ale ne to, co jsem v skrytu duše chtěl. (16.08.2017)