Život je krásny

Někdy i věčný optimista jako já dospěje do fáze života, kdy ho nebaví žít, nebaví ho předstírat, že je v pohodě, když je ve skutečnosti vyrvanej z těla, někde mimo tenhle svět. Nebavilo mě sledování filmů, kniha pro mě byla něčím, co mi odvedlo myšlenky, ale ne na dlouhou dobu. Moje komentáře mě nebavili a svět totálně za plexisklem. Rezignoval jsem... to asi souvisí s věkem. Život je krásný jsem viděl jako malej kluk. Nelíbil se mi, a popravdě jsem to, podobně jako Giosué, nepobíral. Jenže člověk míní, život mění a já, teď už životně obroušenej, chápal. Benigni na předávání Oscarů předvedl svou italskou krev. Pro sošku si doskákal přes hlavy diváků. Divák nevěřícně kouká, stejně jako u závěru filmu, akorát s tím rozdílem, že až nyní jsou vaše oči už notně obrečený, neschopný zaostřit. Zažili jste někdy pocit, že vám něco uniká, že to musíte dohnat i za cenu toho, že zemřete? Já ano. A Robertovo suprová báseň mi ukázala, že přání nemusí znamenat utopii. Jasně, teď se ptáte, kde jsem k tomu přišel, když film o tom vlastně nevypovídá, ale já vidím věci jinak, odlišně. Při pohledu na padající list si neřeknu: "Ty vole, zase podzim." Ale spíš mám chuť vzít plnou hrst a rozhazovat je. Prostě si užít tu změnu, která se nabízí. Tenhle film byl silný presso, který mi srdce rozbušilo a vyplavilo z těla. A i když vím, že žít věčně nebudu, že to přijde co nevidět, tak budu konat. To mi řekl Benigni, tak jsem to pochopil... (07.10.2009)

Život je krásný, aneb příběh o jednom zamilovaném číšníkovi, který umí rozdávat radost, lásku a optimismus i ve chvílích, kdy jemu samotnému hoří půda pod nohama. Lidi co si pořád na všechno neustále stěžují bych na tuhle záležitost nahnal do kina a donutil je se podívat. V druhé půli se mě několikrát do očí draly slzy. 90% (04.09.2023)

Tak, tak, člověk si musí udělat život krásným a držet si co nejvíc na distanc ty, co se mu jej pokoušejí zkazit a to i když jsou podmínky pro výše uvedené prakticky nemyslitelné.. Některé vzdechy o naprosté nereálnosti spojuji s nedostatkem elementární fantazie, neboť příběh vyprávěný z pohledu malého Giosuého ji evidentně vyžadoval. Stejně jako vzpomínka v podobě nádoby plné lásky i zla, která se roztříštila v paměti na tisíc kousku, aby byla následně lepidlem dětské naivity, nezkaženosti a pohádkových příběhů znovu slepena dohromady. Benigni jako režisér nezištně srdcervoucí, lidský a místy i ohromně vtipný a i když si jako herec nálepku "Mlčenlivej Bob" asi nikdy nevyslouží, tady mi jeho pavlačová kadence mluvy zapadla do rámce vyprávění. Scéna "překladu" táborových pravidel nezapomenutelná - jako z Černé zmije.. (23.11.2011)

Možná až přehnaná počáteční klauniáda má po příjezdu do lágru smysl. V tu chvíli chápete, že hlavní hrdina to prostě nevzdá a dokáže najít humor téměř v každé situaci. Dostala mě scéna, kdy má konečně příležitost promluvit si s doktorem a ten na něj vybalí další hádanku. Moc se mi to líbilo, i když to chvílemi bylo velice naivní a po koncentráku tam běhal, jak na exkurzi. Halekání z tlampačů by mu fakt neprošlo. (09.11.2016)

Neskutečně vtipná talijánská love story, kterou Roberto Benigni bravurně zasadil a sladil s dobou tmy 20. století. Alfa a omega celého snímku je už zmíněný režisér, scénárista a představitel hlavní role v jedné osobě, který namíchal ten nejsladší hořký koktejl, jaký jsem kdy okusil. Tohle nemohu jinak než doporučit opravdu každému se smyslem pro humor a špetkou citu. Film jsem si vychutnal (hned dvakrát) v anglickém znění se skvělým lámaným italským přízvukem, jenž dělá z angličtiny jazyk tak srozumitelný, že jsem se úplně s přehledem obešel bez titulků. Bomba! (28.08.2013)