Réžia:
Roberto BenigniKamera:
Tonino Delli ColliHudba:
Nicola PiovaniHrajú:
Roberto Benigni, Nicoletta Braschi, Giorgio Cantarini, Giustino Durano, Marisa Paredes, Horst Buchholz, Verena Buratti, Gina Rovere, Andrea Tidona (viac)Obsahy(1)
Píše se rok 1939. Italský číšník Guido Orefice, překypující energií a hýřící bláznivými nápady, přijíždí z venkova do velkého města. Na první pohled se tu zamiluje do půvabné učitelky Dory. Ta už sice nápadníka má, on však udělá vše, aby ji zachránil od sňatku s nemilovaným byrokratem. Získá její lásku a vezmou se. Narodí se jim syn Giosué. Po pěti letech šťastného manželství je Guido kvůli svému židovskému původu odvlečen spolu se synem do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující okolnosti a uchránil ho před hrůzami nacismu, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám. Hra, na jejímž konci na oba čeká velká odměna... (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (1 035)
Tak, tak, člověk si musí udělat život krásným a držet si co nejvíc na distanc ty, co se mu jej pokoušejí zkazit a to i když jsou podmínky pro výše uvedené prakticky nemyslitelné.. Některé vzdechy o naprosté nereálnosti spojuji s nedostatkem elementární fantazie, neboť příběh vyprávěný z pohledu malého Giosuého ji evidentně vyžadoval. Stejně jako vzpomínka v podobě nádoby plné lásky i zla, která se roztříštila v paměti na tisíc kousku, aby byla následně lepidlem dětské naivity, nezkaženosti a pohádkových příběhů znovu slepena dohromady. Benigni jako režisér nezištně srdcervoucí, lidský a místy i ohromně vtipný a i když si jako herec nálepku "Mlčenlivej Bob" asi nikdy nevyslouží, tady mi jeho pavlačová kadence mluvy zapadla do rámce vyprávění. Scéna "překladu" táborových pravidel nezapomenutelná - jako z Černé zmije.. ()
Já nemám rád Benigniho a jeho humor už vůbec ne, možná bych spíše mohl napsat nesnáším, nenávidím, jsem na něj alergický, ale to by mi přišlo moc přehnané. I přesto je však jeho snímek Život je krásný takovým roztomilým neviňátkem v jeho tvorbě. První polovina filmu vypráví Guido Oreficeovi, což je číšník, jehož život by se dal nazvat vtipem. Překypuje smyslem pro humor a dostává se z jedné nezáviděníhodné situace do druhé, jednoho dne mu však spadne do náruče půvabná Dora, kterou nazývá až do té doby, než si ji vezme a zplodí s ní syna, princezno. Jenže přijdou nacisti a jelikož je Guido žid, je i se svým synem (v té době již pětiletým) odvezen do koncentračního tábora. Tam se však bohužel dostane i jeho žena nežidovského původu, a to jen protože nechce svou rodinu v žádném případě rozdělit. Guido však tají svému synovi pravdu a vypráví mu o tom, že tento výlet má jako dárek k narozeninám, prý se jedná o hru, v níž může vyhrát opravdový tank, to je věc, po které Giosué (syn) velice touží... Pokud by ten film byl jen takovýhle a popisoval by život v koncentračním táboře, jako komickou situaci, rozhodně by se mi nelíbil a rozhořčil by i hodně lidí, kteří jej zažili. Jenže tak to vůbec není, režisér nám dává možnost nahlédnou do otcova nitra, vidíme jak už by pomalu vzdal život, sledujeme jeho utrpení a víme, že žije jen pro svého syna, proto se film stává nádherným válečným dramatem, které si zaslouží jak přízeň diváků, tak ocenění... ()
Myslela jsem, že úvodní rozverně trapně-humornou půlhodinu nerozdýchám - Roberto Benigni mi bytostně lezl na nervy a v duchu jsem nadávala, za jaké pípoviny se rozdávají oscary. A pak konečně začala válka:-). Zbývající hodinu a čtvrt jsem u filmu seděla naprosto bez dechu, napjatá, dojatá, místy i s úsměvem. Odpouštím tedy Benignimu úvodní otravné nadbíhání, které zřejmě mělo působit jako milý předobraz láskyplného ráje - kontrast k následujícím hrůzám. Plným počtem však bohužel hodnotit nemůžu. 85% ()
Ano, je to pěkný film, ale asi jsem od něj očekával přeci jen víc...Benigni si napsal kvalitní scénář plný neodolatelného humoru a tragiky zároveň, ale přesto mě film nezasáhnul tak, jak by asi měl...Netvrdím, že je to vina tvůrců, veškeré složky snímku jsou skvělé, ale...Jsou filmy, o kterých objektivně řeknete, že jsou výborné, přesto se vás nedotknou..."Život je krásný" je jejich příkladem. ()
Tak určitě velmi silný příběh s opravdu dojemnýmy momenty. Nicméně podle mého názoru, je to všechno lehounce nereálné a mírně zjednodušené. I když je myšlenka perfektní, scénář by mohl být detailnější a více dramatický. R. Benigni se spíše soustředil na herecký výkon, než na režii. Nicméně jeho herectví je výborné. Tohle je prostě romanticko-dramatický pohled na období 40tých let v Evropě. Na toto téma, je pro mně naprosto naplňující československá válečná kinematografie. Tento film má v sobě ovšem svoje kouzlo, které u mě drží ty 4 hvězdičky. Jednoduchý, ale přitom kvalitní humor a silné emoce (Guidovo legrační pochod na smrt, nebo konečné setkání matky a Giosuého) tyto scény musí každého diváka chytit za srdce, protože dnes je doufám každému jasné, co se za ostnatými dráty skrývalo. ()
Galéria (37)
Zaujímavosti (17)
- Na otázku, jak přišel na tak originální nápad, scenárista, režisér a představitel Guida Roberto Benigni odpověděl: "Kdybych věděl, jak vznikají myšlenky, učil bych teologii. První nápad ke mně přišel jako melodie. Představte si skladatele, jak něco rutinně smolí a najednou mu v hlavě zazní jedinečné a osudové 'dadadadá'. Dobré myšlenky přicházejí jako hudba, v tom jsou všechna umění stejná, ať je to film, literatura nebo architektura. Když dostanete nápad, je to úžasný pocit. Hned druhý den jsem se scenáristou začal improvizovat dialogy mezi otcem a jeho malým synkem. Jsou v koncentráku a otec, aby ho ochránil před tou hrůzou, se mu snaží namluvit, že je to celé zábavná hra. Okamžitě jsem věděl, že mám něco báječného." (NIRO)
- Při scéně, kdy je Guido (Roberto Benigni) v divadle a dívá se na balkón, kde je Dora (Nicoletta Braschi), hraje opera „Hoffmannovy povídky“ od Jacquese Offenbacha a zní píseň „Barcarolle“ z 3. dějství. (kuky)
- Roberto Benigni (Guido) získal Oscara za nejlepší herecký výkon v hlavní roli a stal se tak teprve druhým hercem v historii, který obdržel Oscara za film, který zároveň režíroval. Poprvé to byl Laurence Olivier v Hamletovi (1948). (Kulmon)
Reklama