Midsommar

Aster je zřejmě pozorný čtenář Frazerovy Zlaté ratolesti (alespoň mimo jiné). Jistá předvídatelnost děje nevadí, jelikož zde nejde nutně o překvapení diváka, ale o nápadité propojení vícera motivických rovin. Autor se navíc nesnaží o žádné okázalé twisty a mindfucky, což je, vzhledem k tématu, celkem sympatické. Místo toho se soustředí na vnitřní svět protagonistky, tedy její vyrovnání se se smrtí a smrtelností. Číst film na rovině pomsty za nevěru, nebo co, je samozřejmě nesmysl. SPOILER: obětování jejího milence a úsměv na konci nevyjadřuje uspokojení dobře vykonané pomsty, ale definitivní odstřižení se od minulosti a znovunalezený duševní klid. V tomto směru Aster zajímavě pracuje s rozdílným přístupem k truchlení - zatímco mezi svými "přáteli" Dani se svým truchlením neustále uniká do soukromí v návalech panických ataků, ve snaze je všemožně potlačit, takže průběžné ujišťování a dotazování, zda je už v pořádku, vyznívá pokrytecky, nebo přinejmenším poněkud nesmyslně. V rámci nové komunity, do jejíchž řad dle očekávání zapadne, je jí umožněno otevřeně a sdíleně prožít truchlení se vším všudy a tím ji z jejího temného duševního stavu přepravit do nové životní fáze, ve které již nikoho z té předchozí nepotřebuje - možná vyjma Pelleho, který ji příhodně nasměroval. I díky tomu pak lze celou situaci vnímat dvojznačně: Dani je buď postava, která prošla iniciační cestou k znovunalezení a sebevědomí, nebo je jen pasivní oběť manipulace, stejně jako všichni ostatní (do jisté míry včetně členů komunity). Případně platí oboje zároveň. A to bez ohledu k morálnosti "alternativních řešení" oné pohanské sekty s poněkud fašizujícími rysy. Podobně s tímhle tématem ostatně pracuje i Hardyho film The Wicker Man. Aster není moralizátor. Ovšem není náhoda, že z hippies, tedy z tendence společenské degradace na jakýsi pseudo-přirozený stupeň, v domnění, že je jaksi pravdivější, čistší a tudíž oprávněnější, vznikla také Rodina Charlese Mansona. Aster je tvůrce, který kromě ojedinělého smyslu pro detail a invenční formální řešení disponuje také schopností pracovat s tématem v komplexním smyslu. Neboť tímhle se interpretační možnosti Midsommar zdaleka nevyčerpávají. Jediné, co mi na filmu trochu vadilo, byla až moc plochá postava Marka (plochost členů komunity je součástí výpovědi, neboť se na celou věc díváme z hlediska hrdinů, pro které je, přes jejich dílčí antropologické vzdělání, zdejší psychologie dosti nepřístupná a nepochopitelná). Ale, jak se jasně ukáže na konci, Mark v celé hře představoval symbolickou postavu šaška, blázna, přičemž zřejmě chyběl prostor dát jí více než tento jeden rozměr. (25.07.2019)

Já tedy s kolegou Goldbítrem ani s kolegou Raslem nikdy nešukal jako kolega Enšpígl, tudíž jsem film sledoval doma z postele, bos a sám, aniž bych u toho nějakému nehezkému kolegovi pulíroval Grünwalda, nicméně musím s velkým překvapením konstatovat, že i bez těch homohrátek se mi film líbil stejně jako jemu. A to jsem do toho šel s velkým despektem, nabytým po předchozím režisérově počinu, který odborná filmově-teoretická terminologie jednoznačně striktně definuje jako „narkoleptickou pičovinu“, tudíž jsem se a priori obával, že i tento kus Zdědí onu Děsivou prudu a chujologickou konkluzi. No, sice se místy v Midsomrdu těch pár pásem švédských plísní a tanců vskutku vleče strhujícím tempem Midsomrdských vražd, mimochodem dodnes využívám stoprocentně funkční metodu na nespavost, kdy v duchu počítám inspektory Bárneby, a maximálně po pátém jsem vždycky spolehlivě tuhý, avšak jinak to není nudné ani trochu, precizně to pracuje jak s diváckým očekáváním a přesně gradovanou atmosférou, tak s mykologií nordických pohanských kultů, a to včetně roztomile brutálních vikinských krvavých orlů. A už nikdy nechci píchat, aniž by mi u toho s temným mručením fandil a pomáhal přirážet kroužek nahých otylých skandinávských stařen. (25.09.2019)

Možná, že si tvůrci mysleli, jaké tvoří veledílo, v němž skrze metafory vyjádří něco, z čeho si divák sedne na zadek. Možná, že se cítili i jako I. Bergman. Ve skutečnosti však stvořili morbidní, nechutnou, zdlouhavou a úchylnou podívanou, kterou z moji strany od odpadu zachraňuje jen perfektní vizuální zpracování a hudba. Vše bych mohl vystihnout touhle hláškou: https://youtu.be/x9wzX_Hx6jg K hororu měl dle mého Slunovrat docela daleko, přesah z něj necítím a filmy jako Rituál nebo Čarodějnice řadím mnohem výš. (25.03.2020)

„TADY PAN PELLE NÁS POZVAL NA AUTENTICKÝ HIPÍSÁCKÝ SLUNOVRAT NA JEHO JÓDLUJÍCÍ FARMĚ...“ /// Halucinogenní kamera, pohanský rituály… prostě oslava slunovratu se vším všudy. A to za bílýho dne, takže není se třeba obávat, že bysme ze života sekty něco prošvihli. Kamera je součástí příběhu, protože se tady celkem dost magoří… Zajímavý, ale že bych na tom ulítl… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Miluju houbovej čaj. 2.) Našel jsem v hrnku z kundy chlup. 3.) Thx za titule „Dadel“.. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (28.09.2019)

Nuda v severním Švédsku. Pohanský horor, který je v podstatě analogií k subžánru hororů, v nichž se jedinec/skupina jedinců dostane na odlehlé místo mezi členy náboženské sekty, paradoxně se sektáři i pohané ve filmech chovají podobně a nově příchozí cizinci dopadnou nakonec vždy stejně... Vizuálně pěkné (zajímavá je práce s barvami - bílá je tu použita ve smyslu černé, po asijsku barvy smrti, celé je to extrémně přeexponované atd.), jinak zdlouhavé, nudné a předvídatelné... (04.10.2019)