Lovec ľudí

Nepatřím sice mezi skálopevné příznivce Mannovy dosti specifické tvorby, přesto byla právě jeho vize Harrisovy série tou, v níž jsem po fenomenálním seriálu vkládal největší naděje. Proto mě docela zaskočilo zaměření na samotné procedurální vyšetřování na úkor prakticky jakékoliv psychologie. Toto překvapení nad dnes už více či méně nezajímavým pojetím kriminálky nicméně nakonec bledlo vedle pravidelných šoků ze soundtracku, který dokázal zkazit i jinak slušné scény se samotným Červeným drakem, jehož obsazení ani provedení sice nestačí na Richarda Armitage, ale když nic jiného, svou podivností se mu ve výsledném dojmu alespoň blíží. A protože zbytek dojmů, Coxe v roli Hannibala nevyjímaje, nijak výrazně nenadchnul ani nezaujal, na tváři mi kvůli té zprasené hudbě zůstal jen rozčarovaný výraz, Manhunter totiž až nepříjemně moc zestárnul. (12.09.2015)

Vynikající a nedoceněné dílo, které v roce 1986 zapadlo v kinech, ačkoliv vzniklo na základě bestselleru Thomase Harisse, jehož následující adaptace (SILENCE OF THE LAMBS) patří mezi celosvětové kasovní trháky. Michael Mann zde pracuje se svými typickými prosředky, do detailu studuje řemesla postav, zaplavuje nás svými namodralými odstíny, stylovostí, díky které jen dostává snímek určitou nadčasovost - jednoznačně ho zařadit do běžné produkce let osmdesátých nelze. Specifická mannovská atmosféra je zde ještě podržena (jako obyvkle) skvělým výběrem hudby, mimo jiné např. Klaus Schulze, spoluzakladatel mannovým miláčků z Tangerine Dream. Díky Brianu Coxovi dostala postava Hannibal Lectera pro jednou nádech slabosti. (07.09.2016)

Shrnuto v jedné větě: je na co se DÍVAT. Viděla jsem původní verzi s podělaným "happy end" závěrem (director's cut se liší v několika scénách včetně závěrečné a vyznění filmu je temnější). Hned na začátku mě dostala mrazivá úvodní scéna...slušně mě roztřásla. Vizuál, který je sám o sobě fascinující, už jen pro něj stojí film za vidění. Původně jsem měla pocit, že důraz kladený na vizuální stránku je v nepoměru s pozorností věnovanou obsahu - scénáři, po druhém zhlédnutí už si to nemyslím. Hlavní důraz je sice kladen na atmosféričnost, ale nevyváženost není natolik výrazná, aby měla tendenci pohřbít celý film. Mannův vytříbený styl mi nesedí vždy, podobně jako třeba u Terry Gilliama. Terryho filmy mám moc ráda, ale občas se jeho fantazie "utrhne ze řetězu" tak, až mi vadí přílišná nerealističnost. U Manhuntera jsem si uvědomila, jak Mann onu fantastičnost zvládá vybudovat z reálného základu (míst, lidí) a že je pro mě jednodušší naladit se na stejnou vlnu. První polovina je lepší, s nástupem Francise Dollarhydea osobně na scénu se napětí začne vytrácet. Největším překvapením byl pro mě Brian Cox. Mohl být skvělý Hannibal Lecktor, jen nedostal šanci to naplno ukázat. Využil omezeného prostoru a přinejmenším vypadá přesně tak, jak jsem si Lecktora představovala (srovnání s Hopkinsem postrádá smysl, tomu patřil celý film). Hudba: tak napůl - Rubiniho skladby jsou výborné (hutné syntezátorové zvuky, to je moje), zbytek soundtracku už dost vyčpěl. Nepřesvědčivý je ale jen při samostatném poslechu, ve filmu funguje docela dobře. (13.07.2013)

Vizuálně pěkná, ale jinak utahaná kriminálka s průměrnými herci a mizivým napětím. Nečekal jsem, že Červený drak od Ratnera bude místy až natolik doslovná kopie ( scéna s tygrem, novinářem ). Hannibal Lecter tu má minimální prostor a jeho kreace v podání Briane Coxe nestojí za řeč. Mannovi tady chybí zajímavé postavy a i více akce, téměř dvě hodiny jsou bez těchto elementů neůnosné, budování napětí mu taky příliš nejde a jen s temnými syntetizátory to celý flm neutáhne (06.08.2006)

Neznám Harrisovu předlohu, neviděl jsem zatím Mlčení jehňátek natočené až o 5 let později, remake Červeného draka z roku 2002 budu nejspíš dlouho ignorovat. Nicméně jsem v rámci žánru krimi thrilleru docela fandou téhle staré školy 60. – 80. let a tenhle kousek jsem si nad očekávání hodně užil. Z tvorby Michaela Manna mě už v minulosti uchvátil Zloděj a zde mi Mann opět potvrdil, že patří minimálně v 80. letech patřil k těm výjimečným režisérům, kteří dokážou natočit řemeselně špičkový, skvěle vystavěný a zároveň esteticky nádherně vybroušený film, aniž by přitom forma jakkoliv převyšovala obsah. Vyprávění děje možná plyne pomalu, ale v rámci zpracování a využití kriminalistických metod (např. ve scéně z laboratoře se zkoumáním protrženého dopisu), stejně tak analýzy psychologie vyšetřovatele i pachatele, často zachází do fascinujících detailů, jak se to skutečně vidí málokdy! K celkovému zážitku přispívá nepochybně i kamera a zvláště od chvíle, kdy se pravidelně přesouváme k dění kolem ústředního pachatele, dotváří atmosféru i parádní soundtrack s dobře zvolenými písněmi. S Williamem Petersenem v hlavní roli jsem se setkal už díky Friedkinovu Žít a zemřít v L.A., tady opět podal bravurní, strhující výkon. Postava odhodlaného kriminalisty, svádějícího vnitřní konflikt, Petersonovi dle mého názoru výborně sedla a navíc jí s lehkostí obdařil obrovským charismatem. Vyústění celého příběhu je na jedné straně „správně děsivé“, na druhé i patřičně silné. Od prvního záběru s dialogem u stromu na pláži jsem byl v napětí a navzdory často diskutovanému střihu u závěrečné přestřelky nemám potřebu vzhledem k celkovému zážitku něco vytýkat. [90%] (23.07.2022)