Oni a Silvio

Velmi mělké. U některých postav jsem ani nestačila vnímat, jakou zastávají funkci, co mají na starosti, nejsou tam jejich minulé ani budoucí osudy, konkrétní pracovní pozice, děj minimální, prostě o ničem. V polovině filmu se dosud hlavní postava vytratí, pak pronese již jen jednu větu a už o ní není ani vidu ani slechu, prostě s ní příběh přestane počítat Když je postavě věnováno hodně prostoru v první půlce, tohle by se stát nemělo, i když už třeba přestane být důležitá pro danou věc. Roztříštěné, neúplné, nevypovídající, chladné, emoce ve mě nevzbudilo absolutně nic, žádné životní moudro jsem si neodnesla, jen takové klišé jako že staří mocní muži mají rádi mladé modelky, existuje korupce a podobně. Nešťavňatě podané, nic nového pod sluncem, jen pár výjevů z mejdanů stálo za pohled. Film zachraňuje jen prostředí a krásné ženy, ale o politickém zákulisí se toho moc nedozvíte. Osobně jsem se ani nepobavila. Kdo má hlubší politické znalosti se ve filmu a případné narážce na něco možná vyzná lépe, můj názor to však neovlivní. Z mého hlediska je to povrchní záležitost, která mnoho nevypoví ani člověku, který o Berlusconim zná více či minimum faktů. Prázdnota. (13.12.2018)

Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% (30.10.2018)

Hodně podivnej film. Jako začátek dokonalej, něco ve stylu Vlka z Wall street. To sem si říkal, že to bude sanzační podívaná. Samý drogy, mejdany a nadržený ženský. No, ale jakmile se na place objevila hlavní postava, tak to všecko šlo do kopru. Nevím, proč to tvůrci takle zazdili. Při tom by to mělo s postavou gradovat, ale uplnej vopak. TAkže ze života Silvia sem si toho moc neodnesl. Jo, tenhle týpek prožil asi nesmírně vesmírně zajímavej příběh, kterej se bohužel vůbec neobjevil v tomhle filmu. Takže jedná velká škoda. (30.11.2019)

Pustil jsem si to jako nějaký provinční film nevědom, že to natočil mistr Sorrentino a už na úvodní scénu fascinovanou obrazovkou jsem byl také fascinován zajímavým nápadem. Bylo to požitkářské, ale celkově to není tak soudržný příběh jako v jiných jeho filmech. Spíš o jednotlivostech. V první části je to přehlídka sladkého života a obrázek pokřivených charakterů, cynických týpků, kteří jsou Berlusconimu podobní, ale ne tak schopní, mejdanů s otrlými kráskami, striptýzu, kokainu a pokoutních obchodů s veřejnými zakázkami za sex, ochotných provinčních krásek a místních šíbrů propojených vidinou, jak se proderou výš, do centrály, do Říma, až k Němu. S příchodem Servilla vyjde slunce. V sedmdesáti je až dojemně směšný pěstitel dojmu „věčného mladíka“, který chce zpátky k moci. Pohodlné zahnívání se mu až fyzicky zajídá. Místy by filmu slušel spíše seriál. Jeho osamělost není největší objev kinematografie. (20.04.2020)