Černé roucho

Cesta do hlubin indiánovy/křesťanovy duše. V popisu je asi řečeno vše, já zůstávám indiferentní. Jistě je to dobrej film, ale s ohledem na rok a místo vzniku je pro mě teď v roce 2019 už maličko outdated a působí trošku odtažitě. Ono se tam taky nic moc nestane, film se soustředí na to, aby popsal střed dvou absolutně odlišných kultur. Za mě OK, pokud máte rádi filmy s touto tématikou, nebo prostě jen chcete vidět milující se mladé pěkné indiánky, neuděláte krok vedle. (18.06.2019)

Velmi neobvyklý a rozhodně zajímavý film, i když slovo "zajímavý" může znít někomu podezřele. Oddychovka to rozhodně není a pro milovníky "klasických westernů" to asi nebude to pravé ořechové. Jak podotýkají druzí, spíš čekejte něco (imho o kousek lepšího) a la Mise. Slušná hudba, skvělý naturalismus míchaný se zvláštní pochmurnou baladičností. Drsná severská příroda, drsný průběh a nakonec i drsný konec. Historicky uvěřitelné. (21.11.2009)

Cesta skupiny indiánů a dvou misionářů skrze neprobádanou a drsnou panenskou přírodu Severní Ameriky. Vizuálním pojetím je to hodně raw a co do výpravy úsporné, ale poctivé. Z psychologického hlediska ale nejsou postavy zas až tak propracované a film působí ve vztahu k jejich charakterům celkem odtažitě a samotném závěru se mi to zdálo poněkud nedořečené. Závěrečná slova o osudu kmenu Huronů ale skrývají jednu zajímavou myšlenku a to, že snahy o asimilaci cizích kultur, byť třeba někdy v dobré víře, nemusí vždycky z různých netušených důvodů dopadnout jen výhradně dobře. Líbilo se mi i to, že tu nejsou indiáni vykreslováni, tak jak je v severoamerických filmech sebemrskačsky zvykem, jen jako oběti kolonizátorů, ale i jako docela krvelačná cháska. (24.03.2024)

Velmi autenticky se jevící a až hmatatelně působící polozapomenuté filmové dílo, které se vmžiku stalo mou srdcovkou! Brilantně vykreslené dobové náboženské smýšlení v porovnání s mentalitou indiánů, která je mi i přes mnohou krutost bližší než naše zápaďácké manýry neohleduplné k naší vlastní duši. (14.11.2011)

Od mala mám ráda indiány. Zde jsou nahlíženi skrze perspektivu misionáře. Kamera krouží, chvíli se dívame na kněze, chvíli na indiány, někdy takřka nevidíme přes sněhové vločky, atmosféra je velmi hutná. Misionář ve mě vyvolával silný soucit. Hledět na svět jeho očima pro mě znamenalo vzdát se romantizujících představ a pohlížet na původní obyvatele Severní Ameriky jako na necivilizované a animální, s krásnými zvyky sdílení a přirozeností žít v přítomném okamžiku. Snad nespravedlivě hroziví jsou Irokézové. U ostatních kmenů (Huroni, Algonquini) barevné líčení, náhrdelníky a ozdoby ve vlasech dodávají jejich příslušníkům na vznešenosti, Irokézové jsou zpodobněni bez osobnosti, posedlí krvelačností. Není spravedlivé vynášet do nebes indiány a zatracovat všechny bělochy, kterým kdy čelili, a je tak škoda, že filmaři nepřekročili rámec nespravedlivě se opakujících klišé beze zbytku a nevěnovali více prostoru též lidské stránce Irokézů. A poznámka na závěr: ve spojitosti s indiány miluji snad nejvíce a sama sebe si tak též představuji, kterak na koni s větrem ve vlasech uháním po nekonečných prériích. Indiáni, symbol svobody. Teprve před pár lety jsem zjistila, že původní obyvatelé Ameriky do příchodu bílých tváří koně vůbec neznali… (24.06.2017)