U Zlatej rukavičky

Hnusu úhlavní postavy, jejího bytu a prostředí, v němž se pohybuje, je protikladen okolní svět esteticky co nejnenezávadněji, jakožto čistý, zdravý, ba hezký – srov. nové zaměstnání či domácnost přistěhovaleckých sousedů. A především samozřejmě ženy – uvnitř Fritzova světa staré zdevastované brécy, vně krásné mladé dívky – srov. scénu před gymnáziem, sousedovic dceru a ovšem vysněnou „řeznici“, jejíž zjevná, i v tvář vepsaná indolentnost ji činí Fritzovým milenkám podobnou, a jejíž poměr ke studiu ji možná udržuje nebezpečně blízko hranice dvou světů… Hranice, k níž ji jiným způsobem, řekněme v jiné dimenzi, bezprostředně přibližuje nesmělý a veleslušný zamilovaný spolužák, takto neodolatelně přitahovaný pajzlem U zlaté rukavice ve vykřičené čtvrti. Tento Willi nám může, sledujeme-li zde vše okolní v protikladech, posloužit jako protiklad hlavního hrdiny. Že je to protiklad poněkud tristní (až nezdravá absence agresivity), možná patří k důležitým výpovědím díla. Stejně jako znepokojivě bezprostřední dosažitelnost oné hranice, jak je naznačena v postavách spořádané, životem zklamané uklízečky Helgy a jejího nezaměstnaného manžela. Toho s Fritzem spojuje zásadní problém - alkohol. Abstinující Fritz se chová velmi slušně a s trochou útrpnosti se dá říci i zdvořile. Ale nenechme se, byť je pozoruhodné, že, jak se zdá, žádnou z obětí si Fritz domů nepřitáhl s úmyslem ji zavraždit, mýlit – chlast není viníkem toho, co se děje, nanejvýš je tak vykonavatelem. V kratičkém obrazu nepijícího Fritze doma v bytě se odhaluje vnitřní bezprizornost a prázdnota, již právě chlast a libido nejsnáze zaplní. A jak říká misijní pracovnice – každý červík se snaží podle svých sil. Film U zlaté rukavice totiž celkem nezobrazuje nic nenormálního, pouze normální záležitosti a procesy v nenormálně krajní, resp. „spodní“, doslova tedy infernální variantě. Že přesto mluvím o „dvou světech“, je stejně oprávněné jako rozlišení nebe, země a pekla na škále nejvyšší – nejnižší. Zjevná, filmem předkládaná protikladnost, nestaví ale onen okolní svět jako superiorum. Tady ale zase jednou narážím na mez, za níž bych už musel přemýšlet, což mi moc nejde. Také Willi rozhodně není Fritzovým protikladem ve smyslu superiority; takovým protikladem by mohla být postava misionářky, která zde však nefiguruje jako vlastní subjekt (či chcete-li objekt děje), nýbrž čistě jako (epizodní, leč velmi významný) aktér - ano, vlastně právě proto je vhodným "superiorním" protikladem Fritze Honky. Pokračujeme-li v tomto pohledu směrem na Williho, najednou nevypadá jako protiklad, ale spíše jako "protějšek" - bez chlastu je i Fritz vlastně slušňák a absence odvahy je jim společná, jakož i gravitace Zlaté rukavice a táž indolentní dívka jako eminentní objekt zájmu. Všejednotnost světa je ve filmu naznačena kalendářovými moudry a ustálenými rčeními v ústech rozličných postav (srov. též pohotovou mluvu misionářky a jednu její hlášku později Fritzem obměněnou). Trváme-li na dvou světech, pak jsou umně propojeny dobovými kýčovitými, odporně sentimentálními songy, mezi něž náš božský Kája, zvláště ve spojení s němčinou, bezvadně zapadá. Ostatně zmíněná „hezkost“ vnějšího světa též hraničí s nevkusem až kýčem – oproti tomu Honkův byt je mi ladným estetickým zážitkem - což na rozdíl od Verbala myslím vážně. Že je zde prostředí podávané jako hnusné (byt, pajzl) zobrazováno ve výrazné estetické kvalitě (souznící s retro vycizelovaností), může být pokládáno za slabinu díla (chce-li působit naturalisticky), ale i za přednost (skýtá pohled, který nám v reálu obvykle chybí). Celý film je velice hezký, skvěle vybudovaný, skvěle využívá i jakoby nedokonaných momentů a zdánlivě nevyužitých rekvizit (služební pistole). Tuto kvalitu má i výtečné finále, ačkoli (SPOJLER) jsem očekával, že efekt očistného ohně bude přesně opačný – že vše shoří (zvláště když k prozrazení už mohlo dojít na základě prosakujících červů). Ocenit je třeba i to, že autoři nezvolili oblíbený postup, kdy je teprve postupně odhalována zločinná žumpa zdánlivě neškodného srábka, ale ani naopak nás doatečně nekrmí hledáním jeho tzv. lidské stránky (čímž ji nepopírám, jen na ni nejsem zvědavý a hlavně to tu už asi mockrát bylo). „Normálnost“ Fritzovy hnusoty a nízkosti také rozkošně kontrastuje s jeho „všeříkající“ vizáží zakrslého polokryplího monstra - za upozornění na nosferatuálnost jeho tělesného postoje děkuji Zencitizenovi. Za jiné povšimnutí dík Morien. Z dalších komentářů líbily vietnamsky poetický Asia_Power, verbal a Marigold. Autentische autostromečky byly opravdu nejvíc a velmi efektně hází divákovi lano mezi touto delirantní noční můrou a bezpečnou realitou – takže ani probuzení není nic moc. Nebe nad Berlínem? Ano ano, jenže taky Hamburk 1970, St. Pauli. (Až nějakou dobu po napsání komentáře mi došlo, že spíše než z hledání symetrie mezi postavami a zdůrazňování protikladnosti mezi Fritzovým vnějším a vnitřním světem by bylo záhodno vycházet prostě z názvu: U zlaté rukavice je titulní "postava" a proto pajzl samotný musí být brán vážně jako epicentrum. Tomu ostatně odpovídá i značný prostor, jaký tento lokál se svým živým inventářem ve filmu dostává. Samozřejmě jeho přitažlivost pro Williho tím ještě více nabývá na významu a také misionářka se pak odhaluje jako velmi nejednoznačná postava. I ona stejně jako Fritz přece odvádí brécu ze Zlaté rukavice na nocleh.) (05.04.2020) (menej) (viac)