Smrtonosná pasca

Cool, napínavé, zábavné, stylové, skvělí herci. Prakticky dokonalé. Ze začátku mě trochu iritovalo, jak si Bruce mluvil sám pro sebe, v domě plném teroristů se neobtěžuje krýt se například chůzí podél stěn (nebo se aspoň podívat za roh, když někam jde) a celkovou tupostí únosců, ale postupně tyhle věci člověk přestane vnímat, protože to k žánru patří a nakonec mu ani neubírají. 90%. (06.12.2009)

první a nejlepší ze série. Bruce Willis jako vždycky hodně drsnej a vtipnej. V tomhle filmu se mi asi nejvíc líbily ty scény ve kterých Bruce Willis někoho mlátil, nebylo to jako ve většině ostatních filmů ve kterých proti sobě stojí dva a postupně do sebe mlátěj, tady Bruce Willis skočí na nějakýho němce a mlátí dokud neumlátí. Tenhle film je v podstatě jedna velká akce se spoustou vtipných hlášek (24.02.2005)

Skutečnost, že americký filmový průmysl vedou židé, cenzuru katolíci a diváci jsou protestanti, ukazuje na tamní mimořádnou spolupráci: jedněm jdou do kapsy výdělky, druzí zajistí odstřiháním závadností návštěvnost a třetí se přijdou poveselit do kina. Nestojí právě na tomto velký trik Hollywoodu, o němž vypráví první Smrtonosná past? Na elementární úrovni ten film můžeme samozřejmě číst jako příběh o newyorském policajtovi, který vystřílí bandu teroristů, ale vedle toho tu máme i příběh o nacistovi Gruberovi, kterého přivábila do mrakodrapu chuť nastřádaných židovských peněz. Gruber se svými německými pohůnky představuje cosi jako relikt, který se nepodařilo chytit spojeneckým oddílům před Norimberskými procesy. Jestliže měl Goebbels za nacistického Německa na starost vnitřní Německo a Hitler válku, pak tady zajišťuje analogicky PR-ko dekadentní aristokrat s pokřiveným světonázorem Gruber a válku jeho pochopové určení na špinavou práci. Co je ovšem klíčové a co si uvědomil Marlon Brando, židé a představitelé mocné židovské lobby, kteří kontrolují a vládnou Hollywoodu, si dávají dobrý pozor, aby ve filmech nebyli nikdy zobrazováni negativně a už vůbec ne jako loutkáři hýbající světovou šachovnicí, a proto jsou v první Smrtonosné pasti filmu vydávány za Japonce, konkrétně za japonskou finanční společnost Nakatomi sídlící v moderním mrakodrapu v centru L.A. Podobná cenzura proběhla mimochodem v Německu, kde jména jako Karl a Hans, ale i Fritz, Kristoff nebo Heinrich nahradily jejich anglické ekvivalenty. Kdo je pak ale Willis, který nám v triádě teroristé-oběti-zachránce chybí? Willis je nejspíš novodobá kombinace Abraháma, Mojžíše a krále Davida v jednom. Prostě Superman, sám velký Jahve, který se zjevil, aby po Egyptu, Asýrii, Babylonu, Římu opět vysekal židy z problémů. Odsud chápeme i původ slavného výroku Johna McClanea o krůtě a obyčejným vánočním stromečku, kterým odkazuje k šábesu (židé Vánoce neslaví, to je další kamufláž pro západní křesťanské publikum), kdy by se mělo v klidu odpočívat, jenže on musí lízt v nějaký blbý rouře. Podobný výrok známe z Biga Lebowskiho, který rovněž o šábesu nekoulí. Jenže záchrana lidských životů je přece jen něco jiného než kuželky. (08.09.2011)

"TY HAJZLE! JÁ TĚ ZABIJU, I KDYBYCH TĚ MĚL ROZKOUSAT A SEŽRAT!" Bílé tílko vs drahý smoking, dialogy vedené se sebou samým vs chladnokrevné příkazy s německým přízvukem. Newyorský polda John McClane, který přiletěl do L.A. strávit Štědrý večer dohadováním se s odcizující se manželkou vs uhlazený evropský zločinec na úrovni Hans Gruber a jeho grupa profíků, kteří si chtějí pod vánoční stromeček nadělit 600 mega ze sejfu firmy, pro kterou Johnova manželka pracuje. Zasraná westernová přesilovka, kde Pan obyčejný Američan musí ochránit japonské peníze před německými sviněmi a bude nato zoufale sám, protože neschopné a bezohledné bezpečnostní složky a média, která se zapojí v půlce filmu, situaci jen zhoršují. Johna to bude stát hodně prolézání výtahovými a větracími šachtami, krve vyceděné z rozřezaných chodidel po sprintu naboso přes střepy a taky jeden bungee jumping z explodující střechy mrakodrapu na požární hadici... Willis a Rickman září a McTiernan zručně buduje atmosféru i monumentální akční drama a otáčí kormidlo akčního žánru od masakrálních osmdesátkových vybíjených s neprůstřelnými přefouknutými svalovci, kteří nepotřebují dobíjet zbraně, do realističtějších a sebeironičtějších vod. Akční milník, po kterém zní Óda na radost už navždy jinak. Lituju každého, kdo si v třináctiposchoďovém paneláku nehrál s kamarády na to, že je to Nakatomi Plaza. (21.01.2007)

Alan Rickman a Bruce Willis stvořili dvě rozdílné postavy, z nichž se obě staly legendou. Zatímco první jmenovaný utvořil soustavu nejdrsnějšího elegána na poli záporném, ten druhý vytvořil etalon akčního hrdiny, který není jen bezduchým strojem na zabíjení, ale zažívá bolestné útrapy, mluví o svých problémech, sprostě nadává a samozřejmě bezchybně zabíjí teroristy, přičemž u toho všeho stíhá nezapomenutelně hláškovat. Yupee-ki-yay, motherfucker. (02.06.2007)