Kdo hledá zlaté dno

Tento film bývá Jiřímu Menzelovi často otloukán o hlavu za to, že to byla jeho úlitba režimu, aby mohl po nucené odmlce znovu začít točit. Osobně se domnívám, že tahle úlitba byla ze všech úliteb tou nejméně úlitebnou. Tvrdí-li dnes někdo, že je to tuctová budovatelská agitka, tak buď snímek v životě neviděl, a/nebo ho viděl, ale jen neustále dokola omílá tradované nesmysly. Jestliže film někdo zhlédne dejme tomu v roce 2080, až nebude naživu ani jeden pamětník čtyřicetileté diktatury proletariátu, bude ho sledovat toliko jako dávný příběh ze stavby Dalešické přehrady, bude udiven historickou technikou a patrně nebude rozumět sousloví „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ (přičemž slovo socialismus/socialistický už v celém snímku nezazní ani jednou jedinkrát). A bude s to vnímat hlavně příběh dvou mladých lidí, v němž jeden z nich je hnán touhou po bohatství, zatímco ten druhý chce dělat práci, která ho baví, i za cenu nižších příjmů: „Jaký to má výhody?“ „Nekradu a nežebrám.“ „A to ti stačí?“ „No.“ Jestli je to pro někoho nepochopitelné, pak je to dáno zřejmě odlišným pohledem na život... Hudba: Angelo Michajlov. (14.06.2010)

Sonáta pro bagr a sbor Tater, během níž se odehrává socialistickou velepráci propagující "drama" (pomoci kolegovi opravit náklaďák a dopravit včas buldozer, nebo odjet na víkend za slečnou?). Mezi klasické postavy takového dramatu, tj. mladého hrdinu svádějícího mravní boj se svody nepoctivého prospěchářství, nositele těchto svodů (typicky andělská dívka plus všechny ty postavy z Dikobrazu) a naopak posly poctivosti a pracovitosti, mísí Menzl za vydatné pomoci Svěrákových úprav typicky menzelovské postavičky, reprezentované zde (rovněž typicky) především Myslíkovou, Řehákem či Husákem (i když ten je napůl z Dikobrazu), ale i řeči vedoucího Dalibora budou znalcům Menzelových filmů tak nějak důvěrně blízké. Mezi naivně humorné dialogy na dělnické ubikaci i do řevu motorů na staveništi jinak typického normalizačního filmového žvástu vkládají Svěrák s Menzlem jakési kvazihrabalovské odposlechy. Za pozornost stojí též scéna doma u televizoru. Díky tomu všemu je tento film vůbec stravitelný, ale kvalitním ho to ještě nedělá. Venkoncem tyto vklady nehodnotím ani jako špatné, ani jako dobré, ale celé to spojení, celá ta ideodiverze mi zní falešně a je dosti bizarní, zvláště uvědomím-li si, že někde v půlce filmu pořád ještě nevím, na co mám být jako divák příběhu vlastně zvědav. A správně, nevím to ani na konci. Přesto přijměte bez ironie a bez ohledu na moje nízké hodnocení, že Kdo hledá zlaté dno musí vidět každý, kdo se hlouběji zajímá o dějiny čs. filmu poválečného půlstoletí (nehledě k tomu, že Angelo Michajlov vykrádá sám sebe). Budiž podotknuto, že během filmu prakticky nezazní žádná socialistická ideologická masírka, pouze se nevkusně zdůrazňuje touha po slušném výdělku jako morální kaz a "nešvary" jako vystřižené z těch nejpitomějších normalizačních komedií a kriminálek a proti nim prostá poctivost a (doufám, že to nečte Niethustra) existenciální zodpovědnost za společné dílo. Do toho dlouhé záběry na gigantické staveniště, na bagry jak bagrují, Tatry jak vozí, jeřáby jak přenášejí břemena atp. Jen jedinkrát se správně soudružsky a s citlivým pochopením ozývá usnesení nějaké té závodní stranické schůze, a to ještě jaksi mimochodem, co nejnenápadněji. Troufám si hádat, že jde o Menzelem usmlouvané maximum. Přesto díky tomuto filmu mohl i on o tři roky později právem vnímat své stvrzení Anticharty jako podpis prezenční listiny. (03.08.2018)

Kdo? To Menzel našel "zlaté" dno své tvorby i svých životních kroků. V budovatelská romantice, kterou si pojistil možnost točit kvalitní díla, jež omlouvala jeho ústupek, za nějž byl ze všech stran odsuzován. Výsledné dílko však nedopadlo příliš černě, ani samotné prostředí nebylo Menzelovi příliš cizí - postavičky dělníků na stavbě přehrady totiž mohl pojmout tak trochu "hrabalovsky" a udělat z nich sympatické, nezkažené lidi. Celá argumentace se však zde staví na hlavu - poetičnost, kterou kritizoval podmaněnou inteligenci ve Skřiváncích na niti se zde přesouvá na každodenní práci staronových hrdinů - budovatelů, kteří svojí existenci vidí v těch nejlepších barvách a netrápí je pochybnosti. Všednost a bezprostřednost, jakou nová vlna nahlížela rozbujelé měšťáctví, se kterým socialismus svůj boj prohrál, se zde opakuje v docela povedeném a formanovsky trefném úvodu u televize , ale záhy se stane docela překotnou záminkou hrdiny najít život někde jinde, v čistším a nezatuchlém prostředí a brzy se setkává se známkami toho, že učinil dobře a že jedině v pracovním kolektivu má život smysl. Film tak postupně ztrácí to, čím se odlišuje od ostatních dobových blábolů (autenticita ve vystupování postav, jejich velkoryse předkládaná nedokonalost a nečernobílost) a zbývá jen banální historka, která je ke konci už dosti směšná a tezovitá, čím dál více se utápějící v monumentálních Šofrových záběrech gigantické stavby, do níž zní oslavná romantická hudba. Jakoby si mocenský diktát postupně snímek podmaňoval a Menzelova náznaková osobitost se definitivně vytratila. (22.10.2010)

Kdo hledá zlaté dno je prostě legranda granda. Člověk jen hledí a kochá se tou malostí, to jsou ty životní vrcholy lemované večeří, kafíčkem a posezením u televize. To jsou ty černé jízdy, nakradené materiály na vilky za Prahou a do toho všeho Honza Hrušínský, který se tehdy v těch kvalitních mladých mužích našel a pokračoval ve všech těch romancích ze současnosti, viz. Můj brácha má prima bráchu / Brácha za všechny peníze. Zlatá normalizace. A Menzel si to točí poeticky a Svěrák vkládá do úst hlavní hrdinky taková moudra, že už to snad ani není satira. (17.08.2016)

Vždyť já tě mám taky rád. Ale to víš, no. Tatra je tatra. - To je tak v kostce poselství filmu. Je to chujovina, která se nás snaží přesvědčit, že maník nepůjde do Prahy rozvážet maso za čtyřku čistýho + benefity v podobě svojí mílý (a dost šukézní) holky, a radši bude dál za patnáct set rozorávat měsíční krajinu, kde se střídá prach s marastem, tou svojí zasranou tatrovkou. Menzel (jo, to je ten knížecí vlezdoprdele, co za bezmála čtyři dekády bude prohlašovat, že každý druhý Čech je buran) a Svěrák (vpodstatě dtto) museli hodně sehnout hlavy, aby je komárové nechali točit ty svoje pozdější umka. No, ještě že to udělali. (25.01.2015)