Koniec starých čias

Komedie, která ukazuje, a) že od doby, v níž se děj filmu odehrává, se česká mentalita nijak zvlášť nezměnila, b) že by se tehdejším lidem náramně hodil internetový vyhledávač Google. Literární předlohu jsem nečetl, ale některé scény mi přijdou dost nadsazené a některé vtipy příliš laciné. Jako celek však příjemný, zábavný film. (08.02.2024)

Práce s knižní předlohou je v tomto filmu vcelku vynalézavá a přestože smysl a základní kostru předlohy na plátno převádí celkem věrně, nebojí se s nimi tvůrčím způsobem pracovat, doplňovat a měnit. Ve filmovém podání působí ovšem vyznění příběhu daleko bezstarostněji a rozmarněji. Film je satirou namířenou vůči buranským zbohatlíkům, racionální době jež odhazuje tradice jako nepotřebnou veteš a také partajním hrátkám v nichž jde především o to, jak druhého využít k vlastnímu prospěchu nebo naopak a ze stejného důvodu jej elegantně dostat ze hry. Naproti tomu je kniha, ač se to zpočátku nezdá, daleko zásadnější existenciální výpovědí o lidském životě a jeho bezvýchodnosti. Kníže Megalrogov je v závěru líčen ne jako šibal, ale jako ztroskotanec, byť ne bez stopy obdivu. Jednotlivé postavy příběhu jsou ve filmu obsazeny poměrně přesně. Samozřejmě pomineme-li ne nepodstatný fakt, že v knize sice Jeho Jasnost kromě ruštiny, francouzštiny, italštiny a angličtiny vskutku hovoří také česky, ovšem se silným ruským přízvukem a sluha Váňa jiným jazykům než ruštině nevládne vůbec. Herecké výkony jsou opravdu nadprůměrné, prakticky bez slabších míst. Za všechny stačí zmínit například skvostně zahraný part Jiřího Adamíry. Šofrova kamera je tradičně nadprůměrná a exteriéry podzimního parku i prosvětlené zámecké interiéry filmu svědčí opravdu mimořádně. Konec starých časů není film nikterak omračující, nýbrž spíše tichý a civilní. Rozhodně je však řemeslně velmi slušně natočený. Je otázka, byl-li by někdo z našich režisérů schopen lépe vystihnout onu temnou a existenciální stránku děje jíž Menzel zcela pomíjí... Možná František Vláčil, pokud by měl tu příležitost a také, pokud by se toho po martyriu s Markétou odvážil... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: Tosim, jatamansi, Lewaso (20.08.2008)

SPOILEROIDNÍ HLÁŠKY, KTERÉ SE MI PODAŘILO ZACHYTIT: Nádhera má zavřít hubu posměváčkům. // Skutečný aristokrat přijíždí vždy poslední. // jsem kníže Alexej, můj sluha Váňa. // Přijel už hrabě Codda? // Podivín, ale aristokrat. // Můj syn Jan. - moje dcera. // Tím zacpeme všem huby. // Kníže je ten nejznamenitější vozka. // Nedopustím pane Pustino ... // Obojí posiluje svalstvo zvané prdelní. // Je to kníže arciblázen. // Navštívenky. Všichni okolní statkáři zvou našeho knížete. // Perchta Rožemberská. - Nesmysl. Perchta není. - Nedovolím, aby se kdokoli otíral o ctné jméno mé matky. // Perchta byla bílá paní! - Nevím proč by měla být černá. // A kdopak nám to krade dříví? - To je sedlák Charousek. // Jaká hanebná fraška. Sotva mi ukázali nevěstu už je ruka v rukávě. // Můj vzácný nočník. // Klobouk barona Prášila. // Miluji vás. - Proboha. Moc jste pil. - Jsem opilý vaší krásou. // Pane Charousek, lidem jako vy patří budoucnost. (22.12.2006)

Precizně provedená Menzelova práce, která dokonale život zbohatlíků za první republiky. Zámek, zahrada, bohaté stoly, takové to nóbl chování a oblečení stylu anglických gentlemanů, bohaté švédské stoly... hezky se na to dívá. Ještě krásnější je to v barvách podzimu, kam Menzel tento svůj film zasadil. Ten podzim tomu dává takovou zvláštní atmosféru, něco jako ve SLAVNOSTECH SNĚŽENEK. Jenže jak je to krásně natočené, tak je to bohužel i zároveň strašně vleklé, až nudné. [7877. hodnocení, 197. komentář, 78%] (04.12.2020)

Kdo mě zná (jakože vůbec nikdo), ví, že nemám ve zvyku klást si životní cíle: "Kde se vidíš za deset let, bobánku, čeho chceš dosáhnout?", už z pouhé vidiny, že by se mě na to mohl někdo neironicky zeptat (tj. nečekat, že v odpověď neplácnu totální bejkovinu), se mi otevírá kudla v kapse. I když! Musím přiznat, že ještě jako švarný junák jsem si myslel, že takový životní sen přeci jen mám, po vzoru Diogena ze Sinópé jsem chtěl bydlet v sudu... pak však přišla krize mladého středního věku (btw. stále trvající; to je však na jiné povídání), během které jsem si uvědomil, že by mně byla zima, načež bylo po snu, a to i bez insomnie. Proč vám to však říkám právě zde? Bo jsem si na základě zkouknutí Menzelova Konce starých časů vytyčil ŽIVOTNÍ CÍL. Bez obav, nemusíte se bát, že se chystám, skryt pod falešnou identitou aristokrata-vojenského vysloužilce, vyžrat Matěje Stropnického, mé úmysly jsou prozaičtější, ba ušlechtilejší. Budu se učit mluvit! Pardon, to samozřejmě není celé: budu se učit mluvit ve stylu postav Vančurových románů. Zřete: „Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti.“ Geniální, není-liž pravda? A že na konci snažení očividně čeká tučná hostina, taktéž není k zahození! 75% (23.03.2021)