Rozmarné léto

Když se kdysi diskutovalo o povaze a podstatě rozdílů mezi tzv. civilizovaným a divošským člověkem, případně barbarem, upozornil jeden nejmenovaný francouzský osvícenec, že jedním z nejprokazatelnějších rozdílů je skutečnost, že zatímco civilizovaný člověk pojídá svůj pokrm vidličkou a nožem, volí divoch ke stejné činnosti přímou pomoc svých horních končetin. Potřeba sytit se zůstává v obou případech stejně naléhavou. Zhruba tak lze popsat i rozdíl mezi básnickým jazykem Vančurovým, k němuž člověk musí naprosto "neklipově" dozrát, aby ho mohl nejen pochopit, ale i ocenit a náležitě vychutnat a následně pak domyslet a docítit neúprosnou laskavost nesmlouvavého Vančurova pohledu na banálnost maloměstské idyly. Idyly, která se právě snovou básnickostí své formy stává nadčasovou poetizací té jinak tolik všední skutečnosti. Příběh, jehož filmovou osnovou je luční řeka Lužnice, je nadán vynikajícím scénářem, který je minimálně adekvátním přetlumočením Vančurovy předlohy, skvostnými výkony Hrušínského i Brodského, ale rovněž nesporně sympatickými kreacemi Myslíkové, která vydrží bez svého manžela "neuvěřitelné" tři dny a nanejvýš křehkým dívčím projevem Jany Drchalové, jejímuž sladce mámivému kouzlu lidskému i hereckému v budoucnu podlehne jeden z gigantů soudobého českého i československého herectví Viktor Preiss. Stranou není možno ponechat ani nedoceňovaného Františka Řeháka a skvělý výstup Vančurova současníka Bohuše Záhorského. Pohled na tré mlsných kocourů i kritický odstup pragmaticky vstřícné kouzelníkovy schovanky víc než dokonale ilustrují dva následně citované výroky. Pragmatická Anička na Důrovy svody věcně odpovídá: "Arnoštek je kouzelník sice jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun." Ke klerikálním spádům abbého podotýká plebejsky nesmlouvavý Důra: "Lékař by vás, abbé, roznesl po hospodách, protože jste neztratil svého ucha, háje církevní pravdy." Básnivá básnickost prvorepublikové nebo pozdně monarchické rakousko-uherské skutečnosti nikde nepopírá realitu, k níž se vztahuje. Dějovost podobně jako koncentrovanost vančurovského vyjadřování pro někoho banálních předmětů LÉTA je vlastně akční: příběh tří filmových povídek nezabere víc než hodinu času; nikde nenajdeme hluché místo, které by děj retardovalo nebo dokonce zcela ničilo. Film, jehož nechtěným neštěstím je nepřenositelnost vzácného vína specifické českosti do jinojazyčného prostředí, byl ve své době dalším potvrzením uměleckého génia mladého režiséra, nositele Oscara, který teprve krátce před premiérou dosáhl na své třicátiny. A známkou toho, že česká kinematografie je bohatší o další osobnost světového věhlasu. Pro ty, kteří se propracovali svou životní zkušeností k nesnadnému docenění těchto sladkých, zralých plodů, to je stejně nepochybné jako tehdy, před dlouhými čtyřiceti lety. (02.12.2007)

Krásný film, byť i tady Menzel spíše zlehčuje závažnost předlohy, což není na škodu, ale do jisté míry vytváří autonomní děj a vlasní (pravda, velmi poetickou) interpretaci předlohy. Poetická atmosféra často vzniká vlastně volným nakládáním s předlohou, nebot právě nekorespondence mezi Vančurovými slovy a Menzelovým obrazem vytváří onen prostor pro poetickou nadsázku. Zároveň ale může způsobit to, že člověku pro samé ulpívání na poetických a úsměvných detailech unikne vlastní sdělení celého příběhu, což by byla nepochybně škoda... (01.11.2006)

Jako pohyblivá zvuková ilustrace Vančurovy knížky je to převelice krásné a vkusné, ale "Něco" mi tam chybí (což je obecně můj problém s Menzelovými adaptacemi Hrabala a Vančury). Závěrečná píseň při titulcích velmi kazí dojem. Nic proti Matuškovi, ale tohle byla pěst na oko. Naopak díky za Hrušínského, Brodského, Řeháka, Myslíkovou. Pět hvězdiček, ale víc ani ťuk. (31.05.2011)

„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“ (16.11.2014)

Tento způsob Vančury zdá se mi poněkud nešťastným. Nemám na mysli kvalitu filmu. Veď Jiří Menzel ako režisér i ako spoluherec Hrušínského a Brodského odviedol perfektnú prácu. Problém vidím v tom, že keď čítam Vančurovu prózu obdivujem krásu českého jazyka. A keď to isté vidím vo filme začnem sa nervózne mrviť v kresle, pretože mi to pripadá umelé, strojené, neprirodzené. Považujem Rozmarné léto za nesfilmovateľné a to je dôvodom môjho relatívne nízkeho ohodnotenia odvážneho počinu jeho tvorcov. (29.07.2013)