Žebrácká opera

Když Menzel a Havel spojili síly, tak každý čekal zázrak, ale bohužel opak byl pravdou. Jejich hvězdná aura totiž vyprchá až překvapivě rychle. Z režisérské židle je cítit únava a rádoby vtipné fráze nedopadají na úrodnou půdu. Televizní vizuál tomu také moc neprospívá a z bídy film nevytrhne ani nejlepší možné obsazení, které svého času mohli dotáhnout na plac. (03.03.2022)

Dvě hvězdičky za film, třetí za speciálního hosta. Spousta známých tváří, slavný autor, a velmi slavný zprostředkovatel. Já osobně Havlovi hry příliš neobdivuji, ale Audience byla slušná práce, a tady to sice trošku pokulhávalo, ale na jeho poměry to docela ušlo. Hlavně to bylo dost zábavné a příjemně to utíkalo, sice se mi asi více líbila verze z národního divadla v Praze, ale bylo to příjemné srovnání. Zase se používalo oné "stokrát opakovaný vtip brzy začne být vtipný", což není zrovna můj oblíbený styl, ale překousnu to. Nejlepší byla Šafránková, Divíšková, a asi Hrušínský. Bylo celkem zábavné potkávat i v těch nejmenších roličkách slavné české herce. Mě hodně vadila představitelka Polly, protože měla být parodií na svůj vlastní druh, jenže to děvče to nějak nezvládlo, a nebylo to vtipné, spíše to bylo takové že vkusnější diváci trpěli. Jinak ten základ už je dobrý takže o asi těžko někdo může zkazit natolik, aby to bylo nesledovatelné. Ale myslím si že Češi to neuchopili za ten nejhorší konec, a že to nakonec není úplně špatný film. (16.04.2012)

Poté, co jsem nedokázal dočíst Brechtův Třígrošový román, otráven z jeho těžkopádné tezovitosti a odloživ ho někde v rozečtené třetině, jsem si pustil tento pozamenutý snímek, abych viděl, jak se se stejnou gayovskou látkou popasovalo autorské duo Menzel & Havel. Žel, film mě iritoval téměř stejnou mírou jako zmíněný román. Vyloženě mi nesedlo celkové pojetí této adaptace, její výtvarná stylizace, nadsázka i přemíra rozkošatělých vzletných dialogů, stojících v ostrém kontrastu s jejich hereckým podáním (v Žebrácké opeře jsou mimochodem pozoruhodně rovnoměrně přítomny herecké výkony příšerné i vynikající). Přitom paradoxně právě výrazný rukopis dramatika Havla vnímám na tomto filmu jako to nejcennější, a kupříkladu většina Abrhámových replik mi přišla skvostná (pod scénářem jsou podepsáni Havel i Menzel, netuším tedy, zda druhý jmenovaný nějak do dialogů zasahoval, či nikoli). V kontextu doby vzniku se jedná jistě o dosti unikátní filmový počin, osobně ho ale shledávám jako umělecky nepřesvědčivý, nudný a tak trochu i žinantní - to považuji za neradostný úděl všech, kdo se rozhodnou adaptovat pro české diváky zahraniční předlohu, včetně cize znějících jmen všech postav. (17.03.2013)

Na první pohled jakoby se zdá, že v polistopadové rozjitřené náladě bychom těžko hledali aktuálnější námět, jakým byla stejnojmenná Havlova hra. Bohužel film přišel ve špatný okamžik. Jak se z přiloženého bonusového slova režiséra Jiřího Menzela dozvídáme, barrandovské filmové ateliéry v čele s ředitelem Václavem Marhoulem tehdy razantně smetly ze stolu všechny rozpracované a chystané projekty, čímž de facto odsoudily i Žebráckou operu. Jak Menzel trpce vzpomíná, odbytý zůstal nejen scénář, ale zejména celková stavba, v závěru okleštěná v statické ateliérové monology. Mě bohužel nezbývá, než jeho slova potvrdit. Zatímco úvodní seznámení s hlavními protagonisty nespotrádá vtipnou pointaci a karikaturní nadhled, v následujících minutách se děj proměňuje v nefalšované nudné pronášení dlouhých filozofujících monologů, které ve filmu utrpěly snad nejvíce šrámů. To, co mohlo (a jistě mělo) na jevišti působit zajímavě, okázale, s přesně dávkovanou směsí ironie a sarkasmu, se na plátně stává neživotným sledem těžko stravitelných pouček a frází. Částečnou záchranou se zdají být herecké výkony, zastupované s až rozkošnicky poživačným elánem (Labuda, Freimanová, Vízner, Vetchý, Divíšková, oba Hrušínští); vedle Abrháma a Šafránkové bych vyzvedl dojemně tragikomickou figurku Jiřího Zahajského, který si z přítomných protagonistů vedl asi nejlépe. Prohlásil-li sám Menzel, že Žebráckou operu považuje za svůj nejšpatnější film, není to výrok do prázdna. Vinou systematické likvidace pozůstatků minulosti se zlikvidoval zárodek budoucnosti a řeknu-li to silně nadneseně, sametová revoluce smetla samotného Havla. V nastalém víru společenských proměn najednou nebyl čas na toho, kdo ještě před chvíli patřil mezi miláčky národa. Neuvěřitelné, jakými paradoxy tato země překypuje. (18.08.2010)