Zločin v šantánu

"Vás dva může ještě v poslední chvilce hřát svědomí, že jste svou smrtí přispěli k udržení a oslavení neotřesitelných ideálů práva a spravedlnosti." Kriminálka je to mizerná, ale jako absurdita a rýpnutí do státní moci to funguje dokonale. A ty postavy jsou prostě báječný - nadrženej ministr, angažovanej státní žalobce, žárlivej skákač Ikaro, hopsavá Stella, demagogickej farář, odhodlanej agent pro zvláštní úkoly, tupej Pepíček s ještě tupějším JUDr. Bojanovským a mnoho dalších. Mě bavili v podstatě všichni, ale nejvíc mě dostal detektiv vyrážející dveře hlavou. Hlavně že spravedlnost vždycky zvítězí. (30.11.2021)

S tímhle filmem mám problém. Má všechny ingredience z nichž by měl vzniknout skvělý film - relativně svobodnou atmosféru konce zlatých šedesátých, kvalitního režiséra v jeho nejlepším období, plejádu hvězd a scénář na němž se podílel J. Škvorecký. A přece to není ono. Snad je těch hvězd až moc, snad to neukočíroval režisér, snad je scénář moc zaumný...nevím. Něco přebývá a něco chybí. Film se rozpadá na jednotlivé (často skvělé) scény, ale nedrží pohromadě a ke konci ztrácí dech. 3, 51 hvězdičky, takže hodně slabé 4. (04.03.2011)

Písničkový pokus o krimi, který musel uváznout na jednom ze zásadních bodů. Buď písně nebo děj tam nemohly zas až tak dokonale plnit svůj účel. Ukázalo se, že písně se podařily (písně Suchého & Šlitra moc nemusím, ale v tomto filmu se mi líbily), ale děj nebo spíš to, co se ve filmu děje, je bída s nouzí. Základní premisa (vražda) je dána asi v půlce filmu, ten zbytek až do konce je spíše satirou na justici než hodnotným dějem. A ten závěr? Přiznám se, to mě dostalo. Potěší bezesporu úžasně slizká role Zdeňka Svěráka, neuvěřitelný zjev mladého Ladislava Smoljaka a především Béďa Brodský jako ministr "čistota sama". Jako by už tehdy před 40 lety tvůrci vystihli, jak to asi může u nás v budoucnosti vypadat. K zahození není ani přehršel známých herců, které třeba jen na chviličku spatříme. Hudba: Jiří Šlitr (25.12.2009)

Zločin v šantánu je klasický šedesátkový pelmel. Pod vlivem určité nálady se na jednom filmu sešla parta autorská Škvorecký / Menzel, autorsko - interpretační Suchý / Šlitr, účinkující Grossmann / Smoljak / Svěrák a zpívající Pilarová (plus celá řada dalších nesourodých tváří té doby). Slovy Menzla mělo jít o další krimi napsanou Škvoreckým, tentokrát v retro variantě na způsob Martina Friče. Na papíře zůstal nápad na půl cesty mezi filmy s poručíkem Borůvkou, které se trilogií nikdy nestaly. To se tedy nepovedlo. Ačkoli Suchý byl na každý pád vděčný za další film pro lidi ze SeMaForu. Stažení z kin zapříčinila primárně Škvoreckého emigrace, přičemž někteří by rádi věřili tomu, že tato nepovedená krimi snad mohla být považována za provokativní. Ale ne všechno ze zlatých šedesátých musí být chápáno jako geniální. (16.02.2009)

ŠANTÁN zaujímá v menzelovské filmografii specifické místo. Podle vlastních Menzelových slov to měla být jakási syntéza prvorepublikové detektivky fričovského střihu, živená zřejmě i "drsnou školou" (TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA?), muzikálu a ještě čehosi navíc.(Pilarová, vedená Menzelem "neherecky", v klidu a přirozeně hraje sebe samu a z tohoto hlediska film zvlášť nebrzdí;spíš naopak.) Ale během dívání na film se mi asociuují i další souvislosti: MONSIEUR VERDOUX, KDYBY TISÍC KLARINETŮ, ale také KONEC AGENTA W 4 C (Vodička jako agent pro zvláštní úkoly) prvorepublikového ministra spravedlnosti (v Brodského pojetí této role se zase objevují reminiscence na jeho inspektora drah v OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH). Šlitr se Suchým ve svých partech asi právě tady mají nejblíže k Voskovcovi a Werichovi např. ve filmu SVĚT PATŘÍ NÁM. Výčet těchto možných interpretací, daných mj. i Škvoreckého vstupy, jistěže ne vyčerpávající a v mnoha ohledech ne zcela přesný, jen naznačuje důvod rozporuplných Menzelových prohlášení o jeho vztahu k tomuto napůl zapomenutému dílku, jehož cestu po našich kinech záhy začala komplikovat sílící husákovská normalizace. Menzelova rezervovanost však má i svůj pozitivní rub. Pokus o reminiscence starých dob nebyl zcela bezúspěšný a jeho torzovitost je paralelně na pomezí vcelku zdařilé syntézy. Prolnutí blíže necharakterizované totality s muzikálově pojatými hudebními čísly nese celou řadu stalinistických konotací (Mňačkova povídka JAK CHUTNÁ MOC), hudební projev je naopak v řadě klíčových míst (Suchého zatčení; jméno přidělené postavy záměrně neuvádím; pro vyznění filmu není totiž podstatné) i faktovým přínosem klíčový a často se přitom jedná o vrcholná díla semaforských tvůrců; pěvecké výstupy mladé, nad očekávání sličné Pilarové jsou pověstnou třešinkou na tomto pomyslném filmařsky chutném dortu. Po čtyřiceti letech tak pamětník vidí film, jemuž lze s trochou nadsázky ledacos vyčíst - velké oči jeho tvůrců zejména - , který se však přesto zařazuje důstojným způsobem a nanejvýš osobitě do naší pověstné filmové vlny šedesátých let, a spoluvytváří a dotváří tu nepříliš lichotivou odezvu srovnání s polistopadovou filmovovou zdánlivě bezuzdně volnou tvorbou. Uzavřená minulost je tedy v tomto případě až překvapivě živou výpovědí ne o dějích, ale o soudobé a nečekaně aktuální sebereflexi událostí bouřlivého roku 1968. (05.07.2008)