Babie leto

Velký epilog mimořádného herce, který si Bróďa, jak mu říkali všichni jeho přátelé ze všech generací, s nimiž se dostal kdy do kontaktu, říkali, nepochybně zasloužil. Takřka vždy, když v polistopadové kinematografii hraného filmu zavadíme o skutečnou kvalitu, děje se tak proto, že pod projektem i realizací jsou podepsána stará známá jména. Zdůrazňuji to proto, že to v žádném případě není důvod k radosti; dýchavičné má být totiž stáří, nikoliv mládí, které - podle stále antikvovanější představy - se má vyznačovat křídly a rozletem. Nosný námět - v této souvislosti se nemůže nevybavit např. ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU či LÁSKA JAKO TRÁM - má v našem prostředí už svou důstojnou tradici a vynikající předchůdce. Hubačova i Michálkova úloha tím byly značně ztíženy. Přesto zásluhou mimořádného hereckého tria Brodský, Zázvorková, Zindulka, jemuž skvěle sekundovali jejich další kolegové - za všechny bych uvedl Vetchého a Špalkovou, která zde hraje jednu ze svých vůbec nejlepších filmových rolí - vzniklo silné, nosné dílo, která v mnoha ohledech vyznívá - i pro velmi zasvěceného diváka - jako oslava kreativního ne mužství - zde je to jaksi samozřejmé a rozumí se to samo sebou - ale ženství. A to ženství ne dychtivého, mladého, dívčího v rozpuku let, ale zralého, vlastně na konci své cesty. Žalostný nechtěný triumf domnělé ksantipy, která je v hloubi svého srdce vším možným, jen ne tím, čím navenek působí, způsobí v něžném milujícím srdci staré ženy přímo palácový převrat. Doposud zdánlivě přízemní tvor vylézá - protože skutečně, krví svého srdce i mozku, celou houbkou citu i rozumu, miluje svého stále klukovského manžela - ze své životní ulity a oddaně se dává všanc blouznivě šíleným kreacím věčně mladého partnera. A mládne s ním. Charakteristiky dalších postav třebaže film spíše dokreslujících než prohlubujících, jsou rovněž jadrné a vícerozměrové. Syn Ondřeje Vetchého opakuje pábitelství svého nestárnoucího otce ve svých poněkud přemnožených manželstvích, v nichž dosud nestačil zcela dospět; starý druh Eda, věrný průvodce Františkova (Brodského) života, se pohybuje na úrovni asi nejlepšího Zindulkova výstupu jeho umělecké dráhy na stříbrném plátně i modravé obrazovce - seriálu VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE; mistrovsky svůj nesnadný part zvládla i legenda stříbrného plátna Zita Kabátová z generace prvorepublikových krásek třicátých let. Optimismus, který z LÉTA milostivě babího vyvěrá snad v každém záběru, nutí připomenout i Michálkovu mediálně poněkud "upozaděnou" režii. Je paradoxní, že ze seniorského kvartetu dnes žijí dva - ten nejmladší a ta nejstarší. Jakoby to potvrzovalo a utvrzovalo oprávněnost Hubačova základního záměru - oslavy moudrého, vědoucího stáří, které si nic neulehčuje a právě proto také nic nevzdává. Stará pravda, kterou vyjádřil již Marcus Tullius Cicero ve svém proslulém dialogu O STÁŘÍ, ve svém novém rouchu k nám přistupuje osvěžena, omlazena, nestárnoucí. Ne jako Elena Makropulos, ale jako bohyně Lada donekonečna rozhazující svůj věnec pučících květů lučních, polních i lesních do světa svých milovaných lidí. (28.02.2009) (menej) (viac)