Francúzska depeša Liberty, Kansas Evening Sun

Už dlouho jsem nezažil takhle naplněné klubové kino a zároveň tolik nadšených diváků... Potěšila mě volba povídkového žánru a zvláště zasazení do staré Francie. Stylově vyladěný vizuál a spočátku i způsob vyprávění při představování doby a prostředí naplněný různými vtipnými hlody a nápady (z nichž si teď rychle vybavím hlavně společnost koček na střeše :)) mi dokonce evokoval styl, jaký často potkávám právě ve francouzských dobových komediích, od tvůrců jako De Broca, Y. Robert nebo Tchernia s Goscinnym. Já netuším, zda filmy těchto pánů Wes Anderson zná a zda se něčím inspiroval i u nich, ale s tímhle bych problém neměl, to bych se spíše těšil. Problém je, že zatímco v takovém Pánovi ze společnosti, Les Copains nebo Doživotní rentě vnímám nesmírně lehkou hravost, tady jsem brzy pociťoval, jak se spočátku stejně milá hravost začla v rukou nevyzpytatelného Andersona nejednou proměňovat v menší formální křeč. Navrstveno je zde někdy během krátké doby tolik různých nápadů, až zde forma místy totálně rozmělňuje obsah a působí spíše chaoticky. Během první povídky Anderson namíchal těch postupů vyprávění tolik, až se vyprávění stává strašně překombinované, barevný vizuál s černobílým se tu občas střídá i nahodile a žel brzy mě to přestalo bavit. Další dvě povídky můj dojem sice napravily, ale jen částečně. Nápad filmu v podobě zfilmovaných útržků novin se mi při tom zamlouval hodně, řada pěkných hereckých výkonů v osobitých rolích a roličkách a více povedených scén taky, ze tří povídek jsem si určitě hodně užil tu druhou ze zákulisí studentských bouří (ve které Anderson své stylizované nápady využíval konečně v zmírněné kadenci a vlastně ukázal, že míň je někdy víc), ale po celou dobu jsem s filmem nedokázal být na jedné vlně. Při tom nedávno konečně viděný Grandhotel Budapešť jsem si od pana režiséra hned na první dobrou vyloženě zamiloval. Asi lze říct, že Francouzská depeše je typ osobitého filmu, jaký divák musí vidět někdy víckrát, aby mu přišel na chuť a překonal jisté rozpaky, ale chvílemi ty rozpaky byly natolik velké, že na ní vážně nemám chuť zajít teď podruhé. [60%] (18.11.2021)

Překvapuje mě, jak je Depeše přijata pozitivně, jak ochotně divácká obec naskakuje na další Andersonův zasněný vlak cestou k vlastním vzpomínkám, lítostem a tužbám. Chybí totiž onen pověstný krok směrem k divákovi, který mu takovou cestu obvykle usnadňuje skrz fantaskní svět Života pod vodou nebo hravou animaci pana Lišáka. Tentokrát se citují styly, uctívá se forma, střídají se povídky a tempo je vzhledem k proměnlivé délce a náladě jednotlivých segmentů až zrádné. Když se ale povede tenhle protivítr překonat, jde o nápaditou, ztřeštěnou i zamyšlenou mozaiku všeho a všech, ze které ale pod tíhou laviny různých podnětů začne v závěru téměř bolet v tu dobu již nestíhající hlava. (17.02.2022)

Wes Anderson natočil další hravou poctu tomu, co má rád - francouzské kultuře 50.-70. let a magazínu New Yorker. Oceňuji, že Francouzská depeše je zpracovaná tak, jak by ji v 60. letech i někdo natočil (což je rozdíl oproti lubitschovskému Grandhotelu Budapešť, který se v mnoha ohledech Ernstu Lubitschovi a Billymu Wilderovi spíše nepodobá). Za atmosféru, stylizaci, hudební doprovod a obrazové nápady by si Wes Anderson zasloužil i deset z pěti hvězdiček. Za scénář by to ale na plný počet zdaleka nebylo. Možná režisérovi chybí spoluscénárista  - právě s Owenem Wilsonem nebo Noahem Buambachem Anderson napsal postavy podivínů, se kterými ale bylo jednoduché se lidsky ztotožnit. Více zde. (26.05.2022)

Stylem je to klasickej Anderson, takze clovek tak nejak tusi, co muze cekat. Jenze zatimco prakticky vsechny jeho ostatni filmy jsou i pri urcity mire artovosti zabavny, tady to bohuzel neplati. Je tu par fajn napadu, par dobrejch forku, tradicne skvela sestava paradnich hercu a mila vizualni stranka, jenze ty jednotlivy pribehy jsou uz tak mimozni a artovy, ze je to proste opruz tak trochu o nicem. S pribejvajici stopazi me to bohuzel vic a vic sralo a musim to oznacit za Andersonovo nejhorsi film. (12.02.2022)

Nový Andersonův počin se mi nesnadno hodnotí. Tím nejzjevnějším a nejbanálnějším důvodem je jeho rychlost. Ustíhat rychlopalné dialogy v květnaté, archaizující angličtině a do toho stíhat jednak vnitrozáběrovou kompozici, která se neustále proměňuje, a jednak svižné přechody mezi záběry..., to aby člověk film viděl alespoň třikrát. Další aspekty jsou ale spíš diskutabilní a závislé na ochotě diváka přijmout, nebo odmítnout režisérovu vizi. Jisté je jedno: Francouzská depeše je rozhodně stylově nejpřepálenějším Andersonovým filmem. Koncept "hlavní postavy", už dříve problematizovaný, je zde úplně hozen do koše. Známá jména se tu střídají jako na orloji a většina postav neřekne víc než pár vět. Jednotlivé povídky mají trochu odlišný styl a diametrálně jiné tempo. Barevné a černobílé záběrování se tu střídá bez zjevné příčiny (byť k potvrzení dojmu bych potřeboval snímek nasledovat důkladněji) a v jedné z povídek se dokonce přidá i animace. A k celkovému dojmu samozřejmě přispívá i to, čemu obykle rozumíme pod slovem "příběh". Děj Francouzské depeše je fakticky rámovaný jako filmové převyprávění novinářských esejů. Ve skutečnosti jde ale samozřejmě jen o autorskou mystifikaci, pastiš, který přináší překombinovaný sled dějů, které se s každou další povídkou více a více odklánějí od původního tématu (třetí "esej" má pojednávat o známém šéfkuchaři, ale samotný kuchař v něm hraje prakticky vedlejší roli a namísto něj se příběh soustředí na únos syna policejního komisaře, což je divákovi zprostředkováno skrze televizní rozhovor novináře s moderátorem). Ze všeho nejvíc je Francouzská depeše samotná filmovou esejí o možnostech kinematografie a o jejích počátcích v tableau vivant. V Andersonově tvorbě nejde o žádnou novinku, ale nový snímek je v tomto ohledu rozhodně nejdůslednější poctou těmto kořenům. Od diváka chce každopádně výdrž a velkou míru pozornosti. (07.12.2021)