Dita Saxová

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… (10.03.2017)

Přídavek od Moskalyka k české nové vlně. V kontextu neobyčejně originální a různorodé české tvorby šedesátých let nepříjemně průměrný vyprávěčský styl a unylé tempo. Zdálo by se, že Lustig podílející se na scénáři je jistotou, ale mám pocit, že to lehce skřípe i tam. Jakoby si nedokázal přesně ujasnit styl a obávám se, že mnoho diváků jeho apel nezachytí. (23.03.2006)

Polka Krystyna Mikołajewská sice byla opravdu velmi krásná, ale příliš odtažitá, aby to nakonec na mne mohlo nějak emocionálně zapůsobit. Zasazení do časoprostoru mezi koncem války a nástupem socialismu je zajímavé. Jinak jsem si uvědomil, že vlastně nevím o žádném jiném českém filmu o osudech Židů po skončení 2. světové války. (25.03.2015)

Další docela dobrá ukázka toho, jaké se v 60. letech natáčely filmy a že stály skutečně za to. Tohle je psychologický snímek zaměřený na postavu hlavní hrdinka, která je skvěle ztvárněna Krystynou Mikołajewskou. Vlastně film o dospívání natočený trochu jinou perspektivou a krásnou černobílou kamerou. (16.02.2018)

Napůl promlčená sonda do jedné mysli, pamatující dny, které rozhodně nikdo nechce zažít. Vtěsnám-li do třech hvězdiček veškerou úctu k tématu, trpělivý výraz Dity a pana Růžka, nezbývá mi bohužel nic navíc. Možná větší a preciznější prolínání vzpomínek s reálným dějem. Dita, ač se svět kolem ní chová, jako by se vůbec nic před tím nedělo, nedokáže plně navázat vztah, který by jí pomohl zapomenout. A když se na scéně opět objeví smrt, je rozhodnuto. (21.05.2012)