Staříci

„VSTÁVEJ! PŘIŠEL TVŮJ ČAS…“ /// Dědkovská road movie. Je fajn vidět, že i u nás dokážou senioři rozehrát koukatelnou filmovou šou. Obsazení perfektní a zajímavej je i příběh, dokonce se šťastným koncem. Malej film, kterej potěší, ale asi bude jen na jedno zhlídnutí. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Na cestu si balím bažanta. Hned vedle bouchačky. 2.) Děda furt říká, že tu kurvu dostane. (a v Perlovce nikdy nebyl…). /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (25.03.2020)

Tu ide najmä asi o to, že na české a slovenské pomery ide o film pomerne netradičný a asi by nikoho nenapadlo, že niekedy pôjde do kina na český film o chlapíkoch, ktorí na posledný nádych vstanú zo smrteľnej postele a budú sa chcieť pomstiť za nejaký starý zločin. Takže áno, je to predovšetkým o hercoch, Schmitzer a Mrkvička nemajú chybu a v tomto prípade by sme mohli dokonca považovať za česť, ak by vznikol hollywoodsky remake s Eastwoodom a trebárs Duvallom v hlavných úlohách. Určite by boli fantastickí, ale lepší ako táto dvojica by už byť nemohli. (11.09.2020)

Nejlepší český film za posledních několik let. Formálně skvěle natočený snímek o pomstě okořeněný tím, že zabijákům je okolo osmdesáti. Problémy s orientací, pamětí, nebo upoutání na invalidní vozík jsou prostě jen překážky, které váleční veteráni překonávají s urputností sobě vlastní. Herecké výkony jsou bravurní, oběma protagonistům nejde nefandit. Cynické hlášky kontrastují se všemi děsy stáří a cestu pitoreskním světem korunuje smích ničemu v domově důchodců. Co se sakra se světem stalo? Klobouk dolů před Duškem a Provazníkem, že nesklouzli ke komedii a zachovali vážnost situace. P.S: Schmitzer je v podstatě Punisher na vozíku. (26.02.2020)

Variace na Egoyanovo Vzpomeň si. I když.. v tom našem postkomunistickém rybníčku spíše Nezapomeň.. Tempo života hlavních hrdinů vtisknuté do tempa vyprávění přináší trpkou autenticitu a právě při ní si uvědomíte, že v určitých fázích bytí chutná vítězství cílevědomosti nad lhostejností opravdu sladce. Tak aspoň tady.. (02.11.2020)

Po skonu Ladislava Mrkvičky jsem si Staříky pustil na jeho počest. A celou dobu obdivoval herecké mistrovství jeho samotného a Jiřího Schmitzera. Je to smutné, bolestivé, kruté, nespravedlivé, až z toho zabolí nejednou u srdce. Jsem moc rád, že takový film vznikl, a že panu Mrkvičkovi přinesl poslední velkou roli, u níž hrál až na dřeň. Pomalé tempo mi nevadilo, naopak mi paradoxně připadalo, že se o pomalosti ani hovořit nedá, že směřujeme neustále k velkému dramatu a rozuzlení, ačkoli přitom sledujeme dlouhé záběry, mlčení či přípravu na finální akci. (29.12.2020)