Poslední štace
Der letzte Mann
The Last Laugh
The Last Laugh
Réžia:
Friedrich Wilhelm MurnauScenár:
Carl MayerKamera:
Karl FreundHrajú:
Emil Jannings, Harald Madsen, Carl Schenstrøm, O.E. Hasse, Hans Unterkircher, Maly Delschaft, Emmy Wyda, Neumann-SchülerObsahy(1)
Jedinečná psychologická studie tragédie jedince. Stárnoucí hotelový portýr byl díky své uniformě vrátného pro celé okolí symbolem velkého světa. Už ale není schopen unést kufry přijíždějících hostů, a tak je ředitelem přeřazen na místo uklízeče toalet. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, uniformu ukradne. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (80)
(1001) A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky. ()
Zřejmě nejstarší „psychothriller“, který znám. Malý film svou délkou, zdánlivě malý zápletkou, ale ta síla! Muž je po mnoha letech služby jako dveřník v hotelu pro svůj věk přeřazen na jinou práci – jako obsluha do umývárny; jeho místo dostal mladší. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele nevýznamná událost, ale pro našeho muže představuje děsivou noční můru. Za ty roky se tak sžil se svým postavením a ctí, jež k němu přináležela, že poté, co mu sebrali uniformu, která ho symbolizuje, se jeho svět zhroutil. Dřív si v ní hrdě vykračoval a ostatní nájemníci v domě jej uctivě zdravili, teď se za ním jen posměšně otáčejí; zatímco dřív se s hosty hrdě setkával u dveří, teď jim přidržuje ručník a kartáčuje boty. [Zároveň evokuje proměnu autorit po rozpadu císařství v těžce se rodící republice. Ty staré ztratily svou vážnost a jsou k nepotřebě; nahradí je nové a napříště budou už jen vytírat podlahu na záchodcích.] Ponížený se plíží podél zdi a Murnau nám dává nahlédnout do jeho černých myšlenek – padající zdí, klubko zle se šklebících tváří... -, ale i (úžasného!) toužebného snu, v němž je opět silný - a jako nikdy předtím. Film je bez jediného dialogu, mé porozumění pro mužovy pocity maximální. Za zmínku stojí ještě s obrazem excelentně sladěná hudba Giuseppe Becce. ()
Raz si hore, raz zas dole, presne toto akoby bolo posolstvo tohto filmu. Film má geniálnu kameru s mnohými prvkami, ktoré ma milo prekvapili. Na začiatku tiež človek z toho zistí ducha doby a hlavne dej mu ukáže taký ten raný kapitalizmus alebo možno skôr ten jednoduchší, kde proste tie sociálnejšie filmy mali živnú pôdu rozobrať jeho nedostatky. Dej nie je veľmi pestrý, je dosť jednoduchý, ale zas je to Nemecko, čiže napriek tomu, že v USA ani nie za 10 rokov od tohto diela už boli bežné celkom záživné ľudskou rečou ozvučené filmy, tak tu si myslím sme niekde akoby ešte o 10 rokov späť od vtedajších filmov v USA. Záver je ozaj taký s nadhľadom a celkovo k záveru je to podľa mňa ja vtipné. Mňa to upútalo viac než jeho Upír Nosferatu. ()
Abych se přiznal tak mi toho pyšného nafouknutého balónu, toho směšného žabáka Janningse vůbec nebylo líto. Člověk by měl působit důstojně nejen na základě své uniformy, aby když ji ztratí, nesplaskl jako prázdná bublina. A proto závěr filmu nepovažuji za happyend, protože uniformu pouze nahradily peníze. Hrdina sice může být svým způsobem šťasten, ale nic se v podstatě nemění. Pokud by o peníze přišel, bude zase tam, kde byl předtím. I když je tu náznak naděje v jeho štědrosti a soucitu. Výborná hudba a vynikající kamera, která je natolik výmluvná, že si vystačí i bez obvyklých mezititulků. ()
Galéria (9)
Zaujímavosti (11)
- F. W. Murnau se pokoušel natočit film pokud možno bez použití jakýchkoli textových vysvětlivek. Proto v něm scházejí titulky a i všechny nápisy, které se ve filmu objeví – na plakátech, značkách apod. –, jsou psány esperantem. (Hwaelos)
- Snímek, který se stal prvním Murnauovým filmem pro slavné studio UFA, zaznamenal velký finanční i kritický úspěch. Režisér tak mohl krátce na to natočit dva vysokorozpočtové snímky, včetně Fausta (1926), do té doby nejdražší produkce UFA. (Letní filmová škola)
- Kameraman Karl Freund, který spolupracoval s F. W. Murnauem už na jeho raných filmech, revolučně „osvobodil“ kameru, když využil jízd po kolejích postavených ve studiu namísto do té doby využívané statické pozice (filmu je přisuzováno první užití pojízdné kamery). Zároveň zde najdeme i první pokusy o steadicam, když si Freund nechal kameru přivázat k pasu a jezdil s ní po ateliéru na kole. (Letní filmová škola)
Friedrich Wilhelm Murnau majstrom kamery. Filmárske hnutie Kammerspiel (odvodené od divadla Maxa Reinhardta) vytvorilo v 20. rokoch 20. storočia šesticu zásadných, dnes už klasických nemých filmov - Hintertreppe Paula Leniho a Leopolda Jessnera, dvojicu filmov Scherben a Sylvester Lupu Picka, Erdgeist Leopolda Jessnera, Mikaël Carla Theodora Dreyera a Der Letzte Mann F.W. Murnaua. Zaujímavosťou je, že na všetkých (s výnimkou Dreyerovej adaptácie románu Hermana Banga) spolupracoval rakúsky scenárista Carl Mayer, ktorého podpis sa prejavil už na psychologickej rovine Das Kabinett des Doktor Caligari Roberta Wiene a jeho sugestívna výprava do hlbín ľudskej mysle sa stala jedným zo základných kameňov a charakteristických znakov Kammerspiel, ktorý práve dôrazom na psychológiu postáv v komornom príbehu vybočil z hlavného prúdu nemeckého expresionizmu. Der Letzte Mann je delikátnym vyobrazením postupného spoločenského pádu vrátnika v luxusnom hoteli, ktorého manažér zo z pohľadu diváka nespravodlivých dôvodov - staroba, fyzické slabnutie a banálny prehrešok v podobe pitia alkoholu počas služby - presunie na nižšiu pozíciu čističa toaliet, čím pošpiní jeho dôstojnosť. Naproti svojim známejším dielam ako Nosferatu, eine Symphonie des Grauens alebo Faust - Eine deutsche Volkssage pristupuje Murnau k postavám dôslednejšie a jeho vrátnik podstupuje bytostnú premenu zo zjednodušeného symbolu noblesy a triednej spokojnosti na vnútorným nepokojom zmietaného protagonistu. Príklon k realizmu neznamená úplný úkrok stranou expresionizmu, len jeho prítomnosť v subtílnejšej forme. To je pre film zásadné, pretože tentoraz sa Murnau rozhodol rozprávať jediným prostriedkom - obrazom. Z toho dôvodu vypustil medzititulky a venoval väčšiu pozornosť formálnej a technickej stránke, ktorá prebrala rolu narátora. Veľkú rolu zohráva v tomto prípade transfokácia a pohyb kamery. Práve nimi vytvára jasné významy - oddeľuje zhabanú uniformu od vrátnika, aby ju následne premenil na symbol toho, čo život v nej pre starnúceho muža znamenal. Vytvára tak zrozumiteľnú dejovú konštrukciu a univerzálny príbeh, pri ktorom má absencia slov až blahodarný účinok na divácku empatiu. Expresionizmus badať najmä v snových výjavoch (začínajúcich a končiacich v kontrastnej dvojexpozícii) vrátnika, pôsobivom výkone Emila Janningsa, predvádzajúceho širokú paletu polôh a emócií, a pasážach, v ktorých hlavný hrdina zažíva skutočný spoločenský teror, zdôraznený hrou svetla a tieňa, a nadužívaním hrozivých detailov posmešných tvárí. Vskutku netypickým pre hnutie je epilóg, pridaný na popud ziskuchtivých producentov UFA (vtedy Universum Film AG) krátko pred premiérou, ktorý miesto pôvodného zámeru ukončiť film smrťou hlavnej postavy predstavuje alternatívny a mierne cynický nepravdepodobný šťastný koniec - vrátnik nečakane zdedí veľké bohatstvo z rúk výstredného milionára, ktorý v závete odkáže všetok majetok tomu, v koho rukách zomrie. V tomto dodatku dochádza ku katarzii, avšak spôsobom, ktorý je vyložene komický a ukazuje Murnauov zmysel pre humor - razom je všetko ako z rozprávky, hostia i zamestnanci sa k starému vrátnikovi správajú ako najváženejšej osobe (keď si chce zapáliť, všetci okamžite vytiahnu zapaľovače a škatuľky so zápalkami) a dokonca sám manažér mu musí slúžiť. Záporný hrdina je tak ponížený a jediné, čo chýba, je záverečná formulka "a žil šťastne, až kým neumrel..." V každom ohľade jedinečné dielo. A páčilo sa mi to omnoho viac, než Nosferatu 100% ////////// Apendix: Slaboshpitsky sa má v otázke nemého filmu a univerzálnej zrozumiteľnosti deja a myšlienok ešte čo učiť. () (menej) (viac)