Upír Nosferatu

Jeden z filmů, který jsem chtěl alespoň jednou za život vidět je právě Upír Nosferatu. I když je to neoficiální přepis příběhu hraběte Drákuly, musím uznat, že je neskonale působivý. Na svojí dobu dokáže divákovi vcítit dost stísněnou atmosféru, která se díky hudbě táhne celý film a nedokáže zastavit. Nejsilnější stránka němého filmu je přeci hudba. Kde jinde by si tvůrce také počínali se základy zvukové vložky, která je takovémuto filmu oporou? Jako horor to možná v dnešní době kdekoho dokáže zarazit, ale když si člověk uvědomí, že to je natočené v roce 1922 musí hlubokou poklonou vzdát hold dílu, které nadčasově dokázal stvořit každou svojí scénou působivý příběh bestie, kterou zde ztvárnil Max Schreck tak působivě, že každá scéna s ním mrazí a jen tak nepřestane. Ihned na to jsme měl možnost vidět první oficiální zpracování Drákuly a musím podotknout, že ten na tento nemá ani po kotníky. Nemá a nikdy mít nebude. Němci totiž dokázali natočit film, který tvoří základy dnešního trochu uceleného stylu zvaný horor, zasahujícího v dnešní době, trochu do extrémů. A přitom když se člověk podívá na tento film, uvědomí si, jak to všechno může být hrůzostrašné a přitom tak jednoduché. A to si pište, že na tu dobu to má neskutečný nádech mystičnosti. (10.10.2007)

Nejukecanější němý film co znám. Jestli na tomhle filmu nemám něco rád, je to právě poměr obraz vs. psaný text. Jakkoli je obrazové zpracování poutavé, mám pocit, že je mnohdy jen koloraturou. Text často funguje jako hlavní hybatel (někdy i rušitel) děje a režisér na něj klade velký důraz. Je to sice logické, v mantinelech němého filmu pochopitelné, ale z filmového hlediska to u mě moc nefunguje. (06.07.2006)

Občas už je člověk přesycen těmi nejrůznějšími variacemi na život hraběte Draculy. A možná proto je lepší, vrátit se na začátek, přesněji řečeno osmdesát pět let zpátky. Vidět, jak to všechno začalo. Beze slov (protože Dracula žádná slova ani nepotřebuje), jen s nepříjemně zneklidňující hudbou. Max Schreck nehraje Draculu (či Nosferata, jméno tady opravdu není důležité). On jím přímo je. Zapomeňtě na přitažlivého Garyho Oldmana z verze od Coppoly. Zapomeňte na Bélu Lugosiho. Tohle je Dracula ve své animální podobě, šílený a hrůzu nahánějící. A to vlastně platí pro celý film. Jedinečné zpracování, stíny a strach. A můj nejmilejší němý film. (15.07.2007)

Čo sa mňa týka, tak Nosferatu je najlepší film v histórii kinematografie (páni Luchino Visconti a Bjorn Andrésen láskavo prepáčia, Billy Wilder a Gloria Swanson takisto). Nielenže je dokonale efektívny vo svojom žánri (po neprekonateľnom Votrelcovi je to najstrašidelnejší horor - s dôrazom na slovo najstrašidelnejší - Max Schreck vo svojej maske je skutočne to posledné, na čo by som chcel naraziť pri prechádzke nočným parkom), ale má i báječné filmové kvality (vrátane medzititulkov, prirodzene - "Len čo Hutter prešiel cez most, zmocnili sa ho príšerné tiene." brrr!), herecké výkony (vždy, keď vidím, akým spôsobom sa Greta Schroeder zľakne, keď začuje upíra vystupujúceho po schodoch, srdce mi poskočí - hrôzou alebo snáď radosťou, neviem) a samozrejme i špecifickú a neopakovateľnú melancholickú atmosféru do značnej miery vyplývajúcu z grotesknej estetiky "silent cinema" ako pridanú hodnotu. Upírsky horor je kategória, ktorá ide úplne mimo mňa, napokon, žiadny režisér nenakrútil na túto tému nič pozoruhodné. Až na Murnaua. A ten nakrútil čosi tak veľkolepé, že nejaké subjektívne preferencie idú stranou a ostávajú len vytreštené oči a zadržaný dych. Predovšetkým upír tu bohu vďaka nie je prezentovaný ako elegantný džentlmen, ale ako skutočná nemŕtvola, ktorá sa len občas prinúti k náznaku sociálne akceptovateľného správania (záber na mŕtvolu postojačky nehybne číhajúcu v sieni zámku je vrcholom číreho nadprirodzeného desu vo filmovom horore). Neskôr ktosi inteligentný po zvlášť zrelej úvahe dospel k názoru, že gróf nevyhnutne musí byť levom salónov s tvárou obstarožného milovníka a výsledok poznáme... PS1: Nádherne strašidelné mnohoposchodové štítové domy (pôvodne neskorogotické kupecké sklady) si štáb odskočil nasnímať do Luebecku, pieskové duny (ktovie prečo) až na ostrov Helgoland. Slovenská časť filmu bola nakrúcaná v októbri 1921. Pár záberov registruje lesy spustošené katastrofálnou víchricou, ktorá Tatry postihla v novembri 1915. Záverečný záber patrí Starhradu pri Strečne. PS2: Čo sa týka potenciálnej zvukovej stopy, odporúčam ranobarokové čembalo (Froberger), ktoré pôsobí skľučujúco a trochu pohrebne prakticky nonstop. Ak vám však vadí nevzrušené tempo i v emocionálne vypätých scénach, zožeňte si verziu, ku ktorej hudbu skomponovali Gérard Hourbette a Thierry Zaboitzeff. Je vykalkulovaná na efekt, nervne expresívna a medzi 33. a 36. minútou infarktovo desivá. Nič proti tomu, no nemý film je nemý film. Ruhe bitte. PS3: Max Schreck sa vo filme v zrkadle odráža, čo je zrejme jediná indícia poukazujúca na to, že nejde o ozajstného upíra, ale o herca. No, neviem neviem... PS4: Práve (1.8.2021 som si pozrel balet "Faunovo popoludnie", ktorého egyptizujúcu choreografiu urobil a zatancoval Vaslav Nižinsky (1912), čo mi umožňuje konštatovať, že Schreck v niektorých scénach cituje Nižinského strašidelné pohyby. Nižinsky bol star a jeho Faun v umeleckých kruhoch už vtedy legendou, aj preto je pre mňa táto spojitosť záležitosťou priameho pôsobenia. (04.11.2006)

„Chce to jen trochu námahy, kapku potu a možná…malinko krve.“ Nikdy jsem nebyl zrovna fanouškem hororů (jako spíš jejich parodií), ale přesto bych od „klasiky“ žánru čekal podstatně víc. Triky a masky byly sice výborné (stejně jako ty stylové odbíjející hodiny s kostrou), ale atmosféra filmu mě nijak zvlášť nestrhla. Nepomohly tomu ani/hlavně postavy (snad s výjimkou záškodníka Knocka); úchylné výrazy hlavního namyšleného hrdiny (a soudě dle „uklidňujícího“ dopisu i řádně dementního), stejně tak ta jeho věčně nervózní nána („Proč jsi zabil ty krásné květiny?“), která bez něho nebyla schopná chvíli vydržet, ani k jednomu jsem necítil sympatie (spíš přesný naopak). Což je potom zvláště směrem k závěru filmu problém, když se o ně ani trochu nebojíte a je vám vlastně tak nějak jedno, jak moc Nosferatu řádí, snad mu i ze stále více převažující apatie k ději a jisté zlomyslné škodolibosti přejete úspěch (samotný konec mě tím pádem nechal ledově chladným). Takže na rozdíl od výborného Východu slunce půjdu u dřívějšího Murnauova díla s hodnocením podstatně níž, a to na až na chabý průměr. (01.06.2015)