Andor

První sezonu Mandaloriana jsem před pár lety shrnul větou, že takto bych si představoval do budoucna kvalitní, důstojné a autentické Hvězdné války. S pevným, léty prověřeným jádrem bez pokusů o otáčení vesmíru naruby a o podvratné směřování, ale zároveň vždy ve více či méně odlišném úhlu, s novým hávem, v neprozkoumaném prostředí, žánru. Djin Darin naneštěstí v třetí sérii (všechna čest, že mu přesná muška a vize vydržela aspoň ty dvě sezony) částečně i vlivem nepovedeného spin-offu nedokázal potřetí zopakovat šťastné přistání, půlku času se motal vesmírem jak opilý a na konci tak zůstala i přes několik zajímavějších epizod a momentů v ústech pachuť z nenaplněných ambicí (a unikajícího oleje :-). Novější Ahsoka dopadla vícemně stejně, s rozdílem, že celou tuhle cestu včetně momentu, kdy si člověk začal myslet, že udělá pro tento vesmír něco opravdu důležitého a zásadního, aby se následně ukázalo, že stále, stále chybí dostatečně promyšlený a komplexní plán, absolvovala během jedné série. Proč tohle vše píšu - abych teď mohl napsat, že jsem si díky Andorovi znovu uvědomil, že jádro jakékoliv planety, hvězdy, galaxie, jakéhokoliv vesmíru, je důležité a musí se k němu přistupovat s úctou a se správným pochopením jeho vnitřního fungování a logiky, ale rozhodně nemusí být pevné. Vlastně možná by dneska po všech těch letech v případě Hvězdných válek mělo být pohyblivé, tekuté vždycky. A pak už záleží jen a pouze na talentu, který začne kolem nového, vláčného jádra stavět. Ale dost bylo chabých metafor. Andor pod taktovkou Tonyho Gilroye, ke kterému se přidali více než slušní scénáristé a herecká skvadra, překypující když ne rovnou věhlasem, tak téměř vždy přirozenou ošlehaností a charismatem, konečně ukázal naplno, jak může i dneska vypadat výborný SW projekt. Je nicméně pravda, že inteligentně a chytře napsaný děj se rozbíhá značně pomalu a to skoro celou první polovinu série a zpočátku se tak staví hlavně na pro diváka SW docela doposud neznámé atmosféře a jemných, někdy až minimalistických hereckých výkonech zdejších hlavních postav v čele s Lunou, O'Reilly, Skarsgardem a výborným, pro mě zcela neznámým Sollerem. Musím říct, že i když mě ten neznámý pocit ze zcela nového úhlu pohledu na život/společnost SW udržoval v pozoru a bavil mě (ať už to byl pohled na špinavý, realisticky pojatý život obyčejného lidu v diktatuře, spolupráci planetárního vedení a impéria se všemi kompromisy, úplatky a kolaborací, nebezpečné a morálně často pochybné snahy o odboj nebo byrokracii a aroganci prolezlé imperiální tajné služby, které si tak podkopávají vlastní nohy), nebyl jsem zvoleným tempem příliš nadšen, scénář místy přes nesporné kvality a jasnou vizi nebyl úplně sebejistý a i ta výprava/celková estetika a design zvlášť v epizodách 4-5 kolísala. Počínaje dějovým a vizuálním infernem v epizodě 6 jakoby náhle tým Gilroye skočil do hyperprostoru spolu s postavami a série všechen předchozí vývoj začala úročit v mistrovském souladu vyladěného scénáře, dechberoucího herectví a dokonale gradovaných, emocemi a napětím napěchovaných scén (tichý rozhovor Mon Mothmy a Tay Kolmy o "charitě" v sedmé epizodě - v tu chvíli jsem si začal být opravdu jistý, že se dívám na něco výjimečného). A ne jeden, ne dva, ale min. tři (možná i čtyři) brilantně napsané monology, které jsou proneseny ústy několika postav, se zapíšou zlatým písmem do dějin SW vesmíru, frančízy a dost možná i televize. Takhle začíná rebelie! 8,4/10 (02.01.2024) (menej) (viac)

Oh boy, jak jen utřídit to množství vjemů a reakcí, které ve mě Andor vyvolal. Předně jsme já a/nebo Andor v mých očích oběťmi  nepřiměřeného očekávání, protože jsem všude viděla jen samé superlativní reakce typu, že to je to nejlepší ze světa Star Wars, co zatím bylo natočeno, a podobně, takže jsem očekávala bezchybný produkt, který zkonzumuji s minimem přestávek a budu brečet u každé epizody. Což se v žádném případě neshodovalo s realitou, navzdory tomu, že Diego Luna je můj oblíbenec a Rogue One je myslím můj nejoblíbenější (a zároveň nejlepší - i když trochu trpí přetáčkytidou) SW film. První závěr, ke kterému jsem došla po první epizodě a po zbytek seriálu se mi potvrzoval: tvůrci bohužel nepředkládají dostatek materiálu na dvanáct epizod. Někde na konci epizody pět jsem si začala říkat, jestli jsem blázen nebo co, protože v tu chvíli jsme už byli hluboko uvnitř celkové stopáže, ale příběh pořád vyvolával dojem, že se tam nic nestalo a že všechno teprve začíná. S tím souvisí můj další postřeh/výtka, a totiž že Cassian Andor je vedlejší postava ve svém vlastním příběhu a nikdy nedostane šanci sám doopravdy zářit. Kvůli tomu, že vlastně pořád jenom někde v ústraní na něco čeká nebo prchá a nemá žádný vlastní cíl, působí politikaření na Coruscantu, formování rebelie a pletichy tajných z Impéria mnohem zajímavěji než cokoliv, co se týká našeho takzvaného hlavního hrdiny, a hlavně/bohužel se to všechno děje nezávisle na něm(!). Stellan je fantastický a určitě by se dalo říct, že hlavní oblouk zrání a rozhodování "udělat správnou věc" celé série se týkal jeho - a Cassian k tomu nebyl nijak potřeba a nijak se toho neúčastnil ani ho neinspiroval. Dedra Meero, a paní, co ji hrála, byla naprostý bonbonek a jak osvěžující vidět "kompetentního" SW záporáka - ale jak kompetentní může doopravdy být, když jí tvůrci nedají žádné stopy a žádnou reálnou možnost Cassiana polapit kromě toho sedět u jeho mámy doma a čekat, jestli náhodou nepřijde. A když po loupeži přijde, tak o tom ani nikdo neví - proč tam na něj někdo nečekal a nedostali jsme ze strany Cassiana útěk, během kterého by ukázal své schopnosti?! Loupež samotná a její příprava zabraly neúměrně velkou část stopáže vzhledem k tomu, že Cassian byl během těch událostí jenom pasivní pozorovatel, a jeho pět minut slávy, které měly dokázat, že tam je doopravdy důležitý, bylo že se ostatním během jedné konverzace vysmál, že neví, že je tam někde v kokpitu nějaká páčka, bez které to neodstartuje. Nejenže je dost špatné, že to proběhlo v takto potřebami scenáristy vynuceném dialogu, a nikoliv nějak organicky, že by postava sama během trénování objevila chybu v plánu ostatních a navrhla lepší řešení, ale ještě to ukazuje, že plán těch ostatních byl od scenáristů připraven "bezchybně" pro něj, jako by předem počítali, že se k nim někdo jako Andor přidá, ačkoliv o tom nikdo z nich nevěděl a dokonce ho chtěli aktivně odmítnout a poslat pryč. Postava Mon Mothmy zase v nejlepší tradici prequelů chodí ve vystajlovaných kulisách ve vystajlovaných outfitech, mluví o politice, hádá se s manželem, a v rámci dvanácti epizod její oblouk sestává z toho, že má problém, bojí se udělat nějaké rozhodnutí a nakonec ho udělá. Opět - na můj vkus to je strašně málo obsahu-příběhu, posunu někam dál, zapracování do ostatního dění. Její linka je ale dost příznačná pro další pokoutný "problém", který jsem diagnostikovala celém seriálu - tvůrci dávají worldbuildingu mnohem větší prostor a váhu než storybuildingu, jsem z přemýšlení v angličtině tak zblblá, že nevím, jak to lépe říct česky. Tvůrci tak zarputile chtějí vyprávět příběhy obyčejných lidí v galaxii daleko pradávno, že je nechávají před kamerou existovat, aniž by pro jejich přítomnost měli nějaký propracovanější další plán - tohle zase nejlépe zosobňuje Syril (ale třeba i Bix - u té jsem doufala, že aspoň tedy ukážou, že jako Axis identifikuje toho jiného rebela z hologramu a pošle IBS na falešnou stopu, ale ani to nestalo, Bix tedy jen existuje jako nástroj pro přivedení Stellana na scénu, a nakonec loutka na zachránění, a to je všechno.) Ale k Syrilovi. Ten je na začátku představen jako jeden z hlavních antagonistů, aby ho jeho vlastní neschopnost okamžitě semlela a odstranila na vedlejší kolej - a to je zase všechno. Všechny následující scény s jeho matkou a novým zaměstnáním jsou jenom hluchá náplň zbytečně zabírající stopáž, protože to narativně k ničemu dalšímu nevede. Když si ho konečně předvolá Dedra, tak jsem si říkala "no konečně, teď najdou společnou řeč a vydají se na lov, ou jé!" Ale ne, ona ho zase jenom seřve a pošle někam. Konec jejich postav je nepropracovaný a nezasloužený. A celkově poslední epizoda byla dost nevzrušující, v podstatě jenom náhrada za nápis "pokračování příště", protože nejenže obyvatelé Ferrixu během vzpoury ničeho hmatatelného nedosáhnou, protože jsou neozbrojení a podle všeho je Impérium dost zmasakruje a pak si svobodně odejde, ale ani nevidíme reakci ostatních civilistů, rebelů, systémů, politiků na to, jak se tam Impérium zachovalo, a jaký vliv to tedy mohlo mít na inspiraci a organizaci odporu proti Impériu. A jak je již v Andorovi dobrým zvykem, sám Andor nemá na probíhající události žádný vliv, jenom se tam mihne na okraj, Ferrixané vůbec neví, že tam byl a že se přišel se svojí matkou rozloučit, nikdo neví, že sám vzdoruje a bojuje, a jeho pár přátel, se kterými se na chvíli setká, vůbec neví, čím si prošel, a hned je zase pošle pryč. Tolik avizované rebelské manifesto si přečte sám a podle všeho ho někde pohodí a nijak ho veřejně nepoužije nebo nepředá dál, a i konfrontace se Stellanem na konci je skoro bezvýznamná a dost nepůsobivá vzhledem k tomu, co už jsme všechno viděli. Skutečné těžiště a vyvrcholení Cassianova příběhu totiž přišlo v rámci prison breaku, alespoň podle toho, jak aktivní měl roli ve vývoji událostí, a i tam se nesoustředila všechna pozornost na něj, ale hlavně na Andyho Serkise - na což si samozřejmě nestěžuji, protože to bylo fantastické - ale stejně, v seriálu o tom, jak se Cassian stává rebelem je to prostě trošku frustrující. Osobně jsem taky doufala, že k něčemu povedou informace o Cassianově původu a dětství - pátrání po sestře, jak všichni na Kenari zemřeli a proč se o tom nemluví, proč vlastně bylo tak důležité, aby svůj původ utajil ještě předtím, než ho Impérium začalo hledat - opět, tvůrci tomu věnovali tři epizody, ale žádné z těch témat se žádným způsobem nevrátilo a nebylo důležité později. Z tvůrčího hlediska mi tohle všechno přijde jako zklamání, protože mi nepřijde ze strany autorů jako dobrá volba všechny tyhle možnosti nabídnout, ale nijak je nezapracovat do celkové pointy. Kdyby to bylo lyrické vyprávění o životě a jednotlivé události by byly důležité právě jenom proto, že se mu staly a co bylo jejich obsahem, tak bych samozřejmě mluvila jinak, ale tohle Andor přece není. V seriálu s propojeným příběhem o tom, jak se všechno slévá do historie povstání proti tyranovi mi to přijde prostě jako špatné psaní. ---- Wow, to jsem sama sebe dostala, kam jsem nakonec dospěla. Ačkoliv jsem se během první půlky seriálu trochu nudila, tak jsem ze sledování měla spíš dojem, že se mi Andor jako takový celkem líbil a že mám jen tuhle támhle nějaké výhrady. A když si sednu, abych to všechno pojmenovala a vyslovila, tak skončím u špatného psaní? Nejspíš to je proto, že jsem všechny ostatní SW seriály ignorovala (kromě prvních dvou řad Mandaloriana a Cinema Sins videí o třetí řadě Manda, Bobovi Fettovi a Kenobim), a tak to nemám jak srovnat s doopravdy špatným psaním a očividným cash grabem. A tak to asi prozatím zakončím jenom tím, že ačkoliv si za všemi svými výhradami stojím, tak tam byla i spousta věcí, které mi přišly super, včetně záměru tvůrců udělat něco, co není populistické a dětinské jako většina ostatních korporátních Disney výtvorů. ---- "I've made my mind a sunless space. I'm condemned to use the tools of my enemy to defeat them." (Sakra, i Stellan kulminuje v epizodě deset, žejo? Ty poslední dvě epizody jsou fakt k ničemu.) (23.07.2023) (menej) (viac)