Pokánie

První film viděný snad pouze na základě plakátu (od autora Zdeňka Vlacha). Film sice není zas tak strhující, jak by se u tohoto tématu možná předpokládalo, ve svém pomalém tempu je zaměřen, více než na děj, na metaforu a podobenství, rozhodně však nepostrádá atmosféru a zdařilé vykreslení ducha doby. Zkrátka - "K čemu je ta cesta, když nevede ke chrámu..." (27.12.2009)

Včera jsem se s chutí podíval hned na tři gruzínské snímky z éry SSSR a Abuladzeho trezorový snímek byl dokonalým vyvrcholením. Jestliže jsem u Blankytných hor psal o pokulhávající kvalitě některých "perestrojkových" filmů, zde musím na svou poznámku navázat poznáním, že Pokání mezi nimi představuje výjimečnou perlu. Žánrové rozhraní komedie / drama / podobenství zde výborně funguje jak za pomocí absurdních situací a humorných vložek (svérázné spěvokoly mi hodně evokovaly italskou komedii "Moji přátelé"), tak ve vyprávění silného lidského příběhu i zakompováním stylizovaných snových výjevů s hlubokou symbolikou a přesahem. Jak říká jedna z postav, minuly časy, kdy se lidem neomylně tvrdilo, že je stvořil Bůh, a říkají se teď jiné pravdy, které se dosud pro změnu zatajovaly. To pouze jedna vládnoucí ideologie vystřídala druhou. Nastoupila nová, lstivá taktika. ,,Podepíšeme jim všechno, dovedeme to do absurdnosti, do úplné nesmyslnosti." Slepá spravedlnost s pevným mečem a váhama se ocitla jako rukojmí pod vedením novodobého diktátora Starosty. Absurdní konání z opoziční strany se v krizové chvíli stává působivým protestem, z příběhu zdánlivě poblázněné paní obžalované s kacířskými nápady se vykloubí pro vládnoucí stranu mnohem větší a komplikovanější nebezpečí, než se na první pohled zdálo. Velice působivá umělecká reflexe (nejen) stalinské totality a vykonstruovaných procesů 50. let. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (11.03.2020)

Jsem unavený, vzdám se života, vždyť žebrák nadarmo se bídě vzpírá, a vesele se tváří nicota, a křivě přísahá i čistá víra, a zlato cti se mění v pozlátko, a dívčí čest je hrubě znásilněná, a dokonalost končí zakrátko, a síla odkulhává zmrzačena, a umění vždy mocní umlčí, a tupec hraje roli profesora, a lež se pravdě směje do očí, a zlo je pán a dobrem smýká shora... Pochmurný obraz diktátorského režimu, kdy (slovy Chaplina) jeden člověk zotročuje ostatní, aby měl ve své vlastní moci pocit svobody. Jenže i ti nejmocnější jednoho dne padnou a jejich skutky budou přivedeny na světlo. I kdyby se o to měla postarat jen jedna odvážná žena s obyčejnou lopatou... (03.07.2016)

Ty symboly, sémiotické hrátky a umísťování herců v mizanscéně (Bluntman) opravdu fungují. O žanrové transtextuálnosti (mezi dokumentem, rekonstrukcí a dramatem) (bluntman) možná trochu pochybuji. A protože jsem to neviděl na LFŠ, ale v doma v teple a pohodlí, nemám problém ani s úvodem, ani závěrečnou diskuzí. (04.10.2010)

Hitler je Stalin a Stalin je Hitler (Hitlerův knírek a Stalinova zahrada), krutosti tyranů jsou po staletí stejné, a je jedno, zda je vykonávají vojáci v brnění či v tancích...Abuladzovo podobenství zasáhlo v osmdesátých letech ČSSR, jenže z pohledu dneška jde o neoriginální filosofické pojednání, které je paradoxně nejsilnější v jediné realistické scéně - ženy hledající na kládách jména svých blízkých. Slabost filmu ukazuje scéna se zlomeným vězněm - kdyby byla natočena realisticky, udeřila by na diváka plnou silou, jenže u Abuladzeho slouží jen jako podkres k symbolice - děvka spravedlnost si odchází užít do křoví. Závěrečných deset minut zase odkazuje k Antigoně - současný Kreon poznává, jak malá je vlastně jeho moc. Myslím si, že skoro třicet let po XX. sjezdu KSSS nebylo zas tak odvážné rýpnout si do kultu osobnosti. Jenže od natočení Pokání uplynulo dvacet let a svět stále čeká na skutečný film o době teroru. A bude čekat, protože Rusové raději točí filmy o hrdinských admirálech. (09.09.2010)