Pokánie

Když pominu fakt, že by mělo jít o zásadní dílo, vyrobené v komunistickém bloku, tak mi přesto stále zůstává velice půvabně satirický film. Jde o neobyčejně chytrou černou komedii, jejímuž stylu určitě nepřijdou na chuť masové davy. Černá komedie je promíchána s psychologickým dramatem, peklo se to v reálném světě i v tom snovém. Přidala se chytrost, hravost, symbolismus a výsledkem se stal nezvykle chutný pokrm pro toho, kdo si rád vychutnává každé sousto, každý pohyb, každou slabiku. Navíc to nutí k zamyšlení. O minulosti, o současnosti, o světovém řádu, o lidských touhách a slabostech, o marnosti i závanu naděje, o strachu, o pohnutkách, o zvrácených uspokojeních. Můžeme se pokusit ponořit až na samotné dno naší vlastní duše, hledat samotnou lidskou podstatu, nebo se obracet s prosbou k bohu. Můžeme stále přemýšlet a ptát se, ale odpověď nás nikdy nepotěší a neuspokojí. Pouze lidé dokáží dělat lidem ze života to pravé peklo. Pouze lidé se neštítí jakéhokoliv činu ve své velikášské touze po moci a ovládání druhých. Jak perverzně zvrácené, jak smutné! Hlavní postavou je starosta Varlam Aravidze (skvělý Avtandil Macharadze), směsice všech lidských zvráceností v celé své velikosti tyranské diktatury, která si libuje v neuvěřitelně zrůdných hrátkách laskavosti, cukru a nezvratitelného trestu. S úsměvem přichází povzbudit, aby se vysmíval budoucí oběti, kterou chce s rozkoší přivést až na dno zoufalství a k pokornému přijetí nezbytného trestu. Šíří strach, aby budoval svou slávu a poslušnost masy. Naslouchá, nechá si vrazit políček, složí hold, aby nakonec slavil celkové a úplné pokoření svého možného soupeře a oponenta. Hlasem svědomí společnosti je Ketevan Barateli (zajímavá Zeinab Bocvadze, jako malá Nano Ochigava), která se neúnavně snaží vyjevit pravdu všem, a to i těm, kteří o ni nestojí. Pravda je plná bolesti, utrpení, strachu. Pravda se nechce přijmout ze strachu z možnosti vlastního podílu na běhu událostí, ať přímého, či jen bojácně přihlížejícího a přehlížejícího. V anonymitě souhlasícího davu se přežívá nejlépe. Oponentem svědomí je Varlamův syn Abel (taktéž Avtandil Macharadze a jako malý Dato Kemkhadze), který se snaží umlčet hlas svědomí na veřejnosti i ve své vlastní hlavě. Umlčet i za cenu toho, že se z obětí stávají zločinci a blázni. Z dalších rolí: Abelova žena Guliko (Ia Nindze), zatvrzele stojící za svým privilegovaným právem urozené rodiny, Ketevanin otec a malíř Sandro (Edišer Giorgobiani), obětně přihlížející totální zkáze lidství, Ketevanina matka Nino (Ketevan Abuladze), kterou hříčka krutého osudu přivádí až na samotné dno zoufalství, Sandrův přítel Mikheil Korešeli (Kachi Kavsadze), zoufale se snažící dovést obvinění do nejzazší meze absurdity, Abelův syn Tornike (Merab Ninidze), snažící se úpěnlivě i vystrašeně o širší přijetí zodpovědnosti, a také iniciativní a všehoschopný Varlamův pohůnek (Amiran Amiranašvili). Pro mě je toto dílo mrazivá a hravá satira, plná symbolu a černého humoru. Za vše mluví citát: "velice špatně se hledá v tmavé místnosti černá kočka, ale mi ji tam najdeme, i když tam není". Nepřátelé státu se musí vyrábět, aby se dosáhlo absolutní moci, která umožňuje naprosto vše, vyvolává strach a naprostou oddanost. Strašidelné, skutečné, varující. (12.01.2016) (menej) (viac)