Démanty noci

Za absolutní vrchol Němcovy tvorby považuju sice O slavnosti a hostech, ale i tohle je mimořádně kvalitní kousek, kde režisérovi stačí k vytvoření depresivní atmosféry minimum dialogů i na dřeň okleštěná výprava. Dokáže totiž kouzlit s černobílým materiálem a ručně snímanou kamerou tak, že divákovi hodina uplyne, ani neví jak. Němec pracuje s neherci, ale dokáže vybrat výborné naturščiky, takže jeho podání jak uprchlých vězňů, tak německých stařečků, kteří si na ně uspořádají štvanici, je nesmírně sugestivní. Celkový dojem: 80 %. Škoda, že svou polistopadovou tvorbou Němec na své úspěchy ze 60. let nedokázal navázat... (19.05.2009)

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

První setkání poznamenané pověstí – hodnou chvíli mi trvalo vůbec najít to správné rozpoložení (místo meditačního vplynutí mi běhaly hlavou věci jako á, tak tohle je ta slavná kamerová jízda), příště už budu vědět líp, jak na to koukat, ale už teď vím, že tohle je za mě Němcův vrchol, čisté hledačství prosté pozdějších póz a strojeností, baštím mu tu nerozpletitelnou (k rozplétání neurčenou) směs různých verzí reality, vzpomínek, představ, strachů i tužeb, sázených na plátno napřeskáčku tak, jak se vyčerpanému člověku střídají v mysli, a jsem zvědavý, kam mě zavede, až se do ní pořádně ponořím. (20.02.2019)

Jan Němec podruhé (první setkání s jeho tvorbou prostřednictvím Mučedníků lásky) a nejspíš naposledy. Ano, kamera zdařilá, stejně jako ozvučení, ale to asi není to nejdůležitější, co mě na filmu dokáže zaujmout. Absence děje. Téměř beze slov. Z mé strany jen upachtěná a vcelku marná snaha proniknout dál než na povrch tohoto uměleckého experimentu. (04.05.2009)

Zahřívací cvičení s prvoplánově zádrhelovým příběhem, zbytečné flashbacky a iritující jednoduchost. Hlavní hrdinové v sobě nemají jedinou věc, pro kterou by stálo za to se s nimi ztotožnit a já už je raději nikdy nechci vidět. Tahle Němcova "hodina strachu" je pro mě hodinou ztracenou a chválené Démanty pak neuchopitelnou prázdnotou. (27.01.2006)