Matthias a Maxime

Tvorbu Xaviera Dolana mám hodně ráda, nicméně snímek Matthias a Maxime mě úplně neoslovil. Celé je to moc ukecané a v podstatě o ničem. Pointa taky není bůhvíjaká. Zaujal mě však představitel Matta Gabriel D'Almeida Freitas. Nejenže vypadá dobře, ale evidentně má i výrazné herecké vlohy. Několikaminutová scéna nabitá erotickým jiskřením mezi Freitasem a Dolanem pak dozajista patří k vrcholům tohoto filmu. (65%) (09.07.2022)

Bouřlivák Dolan, který většinou prostřednictvím svých postav dští na diváky bouře vyhrocených a afektovaných dialogů, najednou přichází s poměrně umírněným filmem, jakoby se i on sám začal před třicítkou pomalu uklidňovat. Děj Matthiase a Maxima v podstatě shrnuje první sloka Song For Zula a stejně jako tenhle song, dokáže po sobě i tenhle film zanechat podobnou škálu emocí. Celé to pak působí jako jedno velké Dolanovo loučení se s touhle dekádou, s osmi zářezy, které v ní zanechal, s matkou Anne Dorval, vnitřní naštvaností, přáteli a nakonec i divákem. Jen doufám, že tohle Dolanovo „goodbye“ nebude moc na dlouho, i když ho chápu. (15.11.2019)

Po dlouhé době Dolan, který mi připomněl, že je to přece on, kdo stvořil Imaginární lásky. // Je to sice pořád ten stejný topic a pořád stejný motiv, ale on ví, jak na to. Matthias et Maxime je zase na té intimní vlně, je citlivý a nasraný zároveň. A taky vtipný, samozřejmě. A nesmí chybět šílená matka, bez dysfunkčního vztahu mezi matkou a synem by to nebyl Dolan. A stejně se to neopakuje. // Myslím, že o Gabrielu D´Almeida Freitasovi ještě určitě uslyšíme. (25.12.2019)

Film s nadbytkem energie o mileniálech na životní křižovatce. Celkový účinek snímku není ohromující, ale je to poctivý, za srdce beroucí film.  Má velké emoce a okamžiky na vytažení kapesníčku. Někdo to může považovat až za romantickou provokaci. Nezdá se mi totiž, že by měly postavy nějaký větší emocionální rozměr. Dolan ale provádí hotové sociologické analýzy.  Pozornost je věnována detailům. Celé obsazení působí jako rodina. Freitas je jako Matt uvěřitelný. (25.06.2021)

Dolan? Dolan! Ano, je to jiný film, není tu téměř nic z toho, co lze objevit v jeho předchozích filmech, tedy to, co jej jako režiséra (ale i jako herce) katapultovalo mezi výstřední osobnosti s nezaměnitelným rukopisem... Dolan stihl za deset let osm filmů, každý z nich vzbudil pozornost mezi diváky i kritikou, řada z nich je (pochopitelně) cílená na queer publikum. Příběh jednoho dávného přátelství, tedy příběh Matthiase a Maxe, se ovšem vymyká už svým pojetím; jako by tu Dolan najednou zvážněl, přestal si nevinně pohrávat s lidskou přirozeností, nechal stranou všechny ty barvy, extravagance a podmanivé soundtracky, a rozprostřel před diváka obyčejnou, na dřeň osekanou a nervy drásající výpověď o mladých lidech, kterým život nedává nic zadarmo. Dusná, neudržitelná atmosféra tu výborně eskaluje s každým dalším záběrem, s každým dalším pohledem do očí... Dolan, hrající zároveň jednoho z hlavních hrdinů, tím dává na vědomí, že už nyní, ve svých třiceti, náleží mezi současnou světovou špičku, že jeho filmy vzbuzují nejsilnější emoce, jejichž podstatou je lidská křehkost a zranitelnost. Jeho další filmy lze už nyní vyhlížet s netrpělivým očekáváním. #mezipatra2019 (17.11.2019)