Piesne z druhého poschodia

geniálny film, milujem anderssonov ponurý štýl, jeho čierny humor, jeho šedivú a majstrovsky skonštruovanú víziu apokalypsy a úpadku kapitalistického sveta, štúdiu ľudskej hanby a poníženia, absurdnú esej zloženú zo 46 hopperovsky komponovaných obrazov, ktoré sa dajú čítať aj samé, vyňaté z filmu, aj v rámci komplexnosti tohto snímku, ktorý patrí k najpozoruhodnejším, aké boli v poslednej dobe natočené. andersson je vizionár. (10.11.2010)

Ve většině filmů je na začátku nějaká situace. Ta se během filmu mění a vyvíjí, až se na konci uzavře nebo se něco dokončí. V tomto filmu nic takového nebylo. V jaké situaci film začal, v takové skončil. Bylo to vlastně jen takové nahlédnutí do nějakého děje. Roy Andersson ve filmu udělal minimum střihů a některé záběry mi tím pádem připadaly moc dlouhé. Proto i celý film je v klidném, pozvolném a utahaném tempu. (16.02.2012)

Když jsem to viděl poprvé, byl jsem docela mimo. Jakási koláž absurdních statických scének, které jsem vůbec nechápal a které jsem neměl k čemu přirovnat. Vzdáleně mi to připomínalo snad jen japonský film "Chuť čaje" (modří už vědí), až na to, že jsem se vůbec nesmál. Pak jsem se zkusil někde dočíst, co jsem to vlastně viděl, a dočetl jsem se mimo jiné, že to byla komedie. Nedalo mi to a podíval jsem se na to znovu. A opravdu, s nově nabytými znalostmi už jsem se docela bavil. Takové hořké anekdoty z odcizeného světa konce 20. stol. Ty čtyři hvězdičky jsou hlavně za odvahu vyrukovat s dosti netradičním a k diváku nepříliš ohleduplným způsobem vyprávění a rozhodně doporučuji si před shlédnutím přečíst nějaké recenze. (09.11.2004)

Já nevím. Další z řady dlouholetých restů a já ho dokoukávám po vydatném víkendu... kompozice, mizanscéna a realita filmu je něco netradičního, severský rukopis je v tom jasný. Statická kamera přechází ze záběru do záběru, pokaždé úplně jinam, chvíli člověk pozoruje surreálné drobné (až gilliamovské) prvky, aby se pak de facto ocitl v něčem, jako je snad peklo... takové to pojetí pekla, že je to skoro to samé, jako tady, jen se v něm dějí jiné věci. Symbolismus je tam asi nějaký, ale to je jako analyzovat Jodorowského, nemám o to nějak extrémně zájem. Je to jako kdyby Wes Anderson namísto barviček a dynamického příběhu adaptoval nordickou depku, černý humor a přístup (baví mě, jak vždycky v pozadí někdo projde/projede a vytrhne to dění vepředu - úředníci, co jdou po silnici a vzájemně se šlehají). Žebrák potká muže, kterého vykopla přítelkyně z bytu... a tak se žebrák dovolává, aby žena muže vzala zpátky, mezitím ona oknem slyší svůj hlas, ale už si to rozdává s dalším týpkem, na jehož otázku, kdo to je, tvrdí, že neví, o koho jde. Zvláštní, číst u tohohle Bukovu sbírku, kde v jedné básni píše o tom, jak sedí v druhém patře. Vlastně de facto i já jsem v druhém patře. Končím druhý. Můj otec končil druhý. Nevím, Roy Andersson, huh, asi budu muset zkusit ještě někdy nějaký jeho další film, tenhle mi v druhé půlce už moc neřekl. Chvíli to baví, pak to začne nudit. Lidem to bude i nebude sedět. (23.06.2024)

Chladná a mrazivá vize odlidštěné společnosti ovládané jakýmisi neviditelnými ekonomickými mechanismy. Lidé jsou tu bledí, zaprášení, zašedlí, někdy děsivě obézní, ale vždy umrlí. Automatizovaný, chladný svět. Dlouhé statické záběry se shodují s jednotlivými scénami-výjevy. Depresivní a absolutně deprimující film. (09.02.2009)