O slavnosti a hostech

Poprvé jsem viděl po uvolnění z trezoru do kin a byl jsem zasažen nenápadnou mrazivostí příběhu. S odstupem času musím konstatovat, že síla z Němcova filmu nevyprchala. Je to jen hra, nebo jde o život? Samy postavy dost často tápou, a tak přikyvují každému, kdo pro ně znamená představitele moci. Místy absurdní dialogy začínají dávat smysl až postupně. Snímek je plný symbolů a metafor, z nichž nejvíce se mi asi líbila scéna se svícny a následným zhášením svíček (pořídila jsem si zhášedlo). Symbolika světla a plamene svíčky vůbec je víceznačná. Jestliže herci hrají, pak neherci spíše odhrávají či přehrávají. Kupodivu to nevadí, ještě více je podržen podivný svět, ve kterém se všichni nacházejí. I když obrazová stránka filmu je spíše krotká, nelze si nevšimnout ruky Ester Krumbachové, která se určitě nepodílela jen na kostýmech a scénáři, ale i na výpravě( hodování při pikniku, samotná hostina se starobylými svícny a různými židlemi ad.) V závěru sledujeme černé plátno a k tomu zní zvuk, jenž nenechá nikoho na pochybách o konci, ke kterému během filmu vše děsivě směřuje. (28.09.2012)

Zcela mimořádný film, který mě i po druhém zhlédnutí udivuje svou promyšleností a celkovou působivostí. Stálo by za to porovnat, jak se s odstupem let mění divácké vnímání - současný divák si podle mého soudu neumí ani představit, v jakém kontextu byl tento film natočen a divácky přijat tehdejší společností. Z osobní zkušenosti s jedním z tehdejších "pamětníků" myslím, že se tehdy Janu Němcovi podařilo natočit film, který na inteligentní a vnímavé diváky zapůsobil skoro jako zjevení a otevřeně vyjádřil postoj, který tehdy rezonoval s velkou částí Němcovy generace. Pokud jde o často zmiňované paralely s Kafkovým Procesem, přijde mi zajímavé, že Jan Žalman se k nim ve své knize "Umlčený film" staví poměrně rezervovaně: "Jak sám příběh, tak způsob jeho podání jako by přímo prstem ukazovaly na autora Zámku či Procesu: táž prostota stylu i poetiky, táž absurdnost bez fantastičnosti, hrůznost bez děsivosti, násilí bez surovosti, týž způsob abstrakce a generalizace. Nicméně jen se tato myšlenka o přímé souvislosti s Kafkou vynoří, ozvou se proti ní námitky. Neboť důvodem toho, pod čím se Kafka hroutil, proč nemohl spát ani bdít a v důsledku čeho nebyl s to snášet "posloupnost života" - abychom mluvili jeho vlastními slovy - nebyl mravní stav světa. Jak píše Eduard Goldstücker v doslovu k třetím vydání Zámku, šlo mu "o poznání, o nalezení smyslu života (...) v šalebném labyrintu moderní existence, tedy spíše o výpravu faustovskou". Klíčovými pojmy mu byly skutečnost a pravda, "... pocit, že se mezi nás a pravou realitu našeho života vsunula skutečnost předstíraná, je myslím základní popud Kafkovy tvorby, kterou pojímal jako boj o proniknutí za fasádu, o odstranění všech nánosů, jež brání tomu, aby člověk plně pohleděl v tvář opravdovým podmínkám života v přesložité moderní společnosti." Bylo nutno trochu obšírněji citovat, aby vyniklo, v čem nejpodstatnějším se film O SLAVNOSTI A HOSTECH rozcházel s kafkovským pohledem na život, přes všechny jinak shody ve způsobu uměleckého ztvárnění." (cit. s. 190-191) (31.03.2013)

Nebojím se říct geniální parafráze, v níž se musel dobový režim vidět jako v zrcadle. Malá skupina lidí představuje poměrně dobrý obraz společnosti, kde se drobná neposlušnost a odchylka od normy trestá a pod maskou vlídnosti "hostitele" se skrývá dobře nabroušený břit. Němec předběhl svoji dobu a ukázal budoucí normalizaci v tom nejhorším, co pro člověka skýtala. Úplné potlačení osobnosti, rozpad všeobecných lidských hodnot a tlak okolí na přizpůsobení se stádu. (11.03.2011)

Prostřeno pro cinefily. "Seznam hostí, hostiteli." K tabuli hodovní, filantropové intelektu. Řeči, řeči, řeči umělecké skutečnosti, stranou šablon jisté pohádkovosti. Budiž to skrytý dialog učenlivosti, jakožto součást menu obletované to slavnosti. Grotesknost snobů chápavosti, zajatci intelektuálské sešlosti. Jazyk v prameni jinotajném ctí hloubavost bezbřehosti. Nenechte se rušit, hosti! Divák jako hlavní host se nepostí, k hodnocení je tu dosti. (08.03.2015)

Nejzábavnější a pro mě jednoznačně nejlepší film Jana Němce. Tato přehlídka různorodých lidských typů baví zejména dialogy, jenž ironizují banální fáze obdobně jako tehdejší vlna divadelních absurdních dramat. Přesně vybraní neherci si užívají groteskní ladění, v němž kraluje drastická kreace Jana Klusáka a dále zaujmou protagonisté Nedivadla Ivan Vyskočil a Pavel Bošek. Snímek je sice spojený s dobou svého vzniku, nicméně téma manipulace a prospěchářského přizpůsobování se autoritám je stále aktuální (třeba na pracovištích). I přes mrazivý konec se jedná o sice alternativní, ale vtipnou komedii s chytlavě rozvernou ústřední melodií Karla Mareše. (05.10.2022)