Hovor s ňou

(1001) Takové absurdium natočené kompletně vážně. Takže se mi ve výsledku nechtělo ani smát, ani plakat. Jestli je to dobře, nevím. Každopádně se mi hodně líbilo pár jednotlivých scén a záběrů, takže závěrem asi můžu říct, že jsem si to sledování užila. A jo, když se tak zkoumám povzdálí, tak to ve mně vzbudilo citovou odezvu. (16.12.2009)

Se vztahy to nikdy není jednoduché, že? Tak jestli Tě baví se jimi zaobírat, zde je povinný filmeček pro Tebe. A stojí za to se podívat, jak city dokáží člověku vstupovat do života, co vše je člověk ochoten pro ně podstoupit. A nikdy nevíš, jak to nakonec dopadne. I když....kdy to je, to "nakonec"? - ve filmu je to vždy těsně před závěrečnými titulky. Almodóvar s grácií jemu vlastní nám dokáže porce pocitů servírovat postupně tak, že někdy jsou závěrečné titulky pro naše srdce osvobozením, jindy se na ně raději ani netěšíme... Rozhodnutí je na svém srdci....máš jej na správném místě, nenechal-li Tě tento film chladným. (01.10.2005)

Den před tímto filmem jsem viděl snímek Muž bez minulosti jiné evropské režisérské veličiny, Akiho Kaurismäkiho. Kdybych mohl srovnávací výsledek obou snímků převést do boxerské roviny, tak bych prohlásil, že Almodóvar vyhrál vysoko na body. Každý film je sice trochu na jiné téma, ale výsledné zpracování a herecké výkony, jakožto i další atributy, podle nichž se dá rozeznat dobré dílo od špatného tady hovoří jasnou řečí pro španělského klasika. Jeho drama je podané výrazně srozumitelnější formou a diváka dovede k "cíli" bez nějakých pokusů o "intelektuální znásilnění", což se o Kaurismäkiho filmech tak jednoznačně říci nedá. Almodóvarovy snímky obecně sice diváka donutí k zamyšlení, ale bude to opravdu jen zamyšlení a nikoliv "zavaření mozkových závitů" od ustavičného dumání nad tím, "co tím chtěl básník říci". Zkrátka, na jeho díla se lze dívat i bez vystudování psychologie, filozofie a všech blízce či vzdáleně příbuzných oborů, což se o dílech jiných evropských režisérů vždy říci nedá. (31.05.2005)

Jako hustý, když bych začal takto neurvale. Tenhle dojemný příběh o dívce v komatu, jí posedlým muži a jeho kamarádovi patří mezi ty, o kterých klidně řeknete, že sklidil mnoho cen na různých festivalech, aniž byste si to ověřili. Co na tom, že podobné snímky jsou tak trochu nudné a neustálé dívání na ně zvyšuje pravděpodobnost, že spácháte sebevraždu (ten pesimismus a tak). Jednou za čas takovéto dojáky určitě neuškodí, vy si po jejich shlédnutí nakonec řeknete, že to doopravdy šlo, a v tomto případě to platí dvojnásob. Inu život není lehký, ženy v komatu jsou pěkný, tak proč to nevidět i filmu? (30.08.2007)

Po štyroch videných filmoch od Almodóvara môžem konečne s čistým svedomím vyhlásiť, že jeho režisérsky štýl a telenovelské zápletky sú odo mňa na míle vzdialené. Jeho postavy, hoci sú psychologicky vycibrené, ma nevedia emocionálne rozkolísať, dejové zvraty mi pripomínajú mexické mydlové opery. Almodóvar siaha k hlbokým témam, snaží sa zaujať zmysluplným scenárom, ale stále mám pocit, že len pláva po povrchu a žiadneho vzrušujúceho vyvrcholenia sa nikdy nedočkám. Možno je to spôsobené príliš odosobneným režisérskym prístupom alebo jeho "vznešenému umeniu" jednoducho nerozumiem. Ak je pre mňa nejaký režisér v rámci španielskej kinematografie ukážkovým, tak je to Iňarritu - jeho príbehy sú preniknuté citom a tvorí postavy, ktoré dojímajú skrz ich nekonečné utrpenie a bolesť a nútia ma s nimi všetko naplno prežívať. Na Almodóvara som ešte psychicky nevyzrela a pravdupovediac, ani po tom netúžim. (27.10.2011)