Vzbura vo väznici Carandiru

Docela solidní filmeček. Měl bych jen výhrady k českému překladu. Každopádně už vím jak je Brazílie zkorumpovaná, tak to pro mě zas takové překvápko nebylo. Ale 111 lidí je fakt síla. Filmařsky je tr provedeno excelentě. K tomu není co vytknout. Jen že český překlad evokuje zcela jiné představy o filmu a děj se potom odvíjí trochu jinak. (23.07.2006)

Překvapilo mě, jak se v těch příšerných podmínkách vězňové adaptují a docela pohotově přistoupí na svoje role, berou věci tak, jak jsou, sami se mezi sebou "vytřídí", courají si volně po chodbách, zdobí si cely obrázky a kanýry, a víceméně si vládnou sami...... než se ta "pohoda" zvrtne. Styl režie mi připadal téměř dokumentární a přesto , že každý vězeň měl svůj příběh, chyběl mi mezi všemi ten jeden nosný. (10.08.2005)

Výborně natočené vězeňské drama, které sice skončí v českém názvu obsaženou brutálně potlačenou vzpourou, ale vlastně je mnohem zajímavější to, co v této věznici bylo „normálním“ stavem. Vyprávění často odběhne ven z vězení a ukáže nám, jak se do něj jednotliví trestanci dostali. Asi nejslabší postavou je doktor, který to celé vypravuje, ale sám žádný příběh nemá. (20.10.2023)

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)

Dlouho je trend filmu formován záplavou flahsbackového vyprávění příběhů jednotlivých trestanců. To vcelku příjemně utíká a když se náhodou jeden z vykreslovaných osudů moc zajímavý nezdá, platí jistota, že hned za pár minut bude naservírovaný další a zase další. Postupem času se ale ze zajímavého vězeňského příběhu stává na úkor všeho filmového vlezlá agitace, která všemu přirozenému dost podkopává nohy. Kdyby brazilci ovládali CGI, polovina vězňů má na hlavě svatozář. Upjatý názor tak zbytečně kazí jinak celkem dobrý dojem. Alternativa: Celda 211 . (11.06.2011)