Vzbura vo väznici Carandiru

Ředitele Nortona by klepla pepka - vězni si nastavují vlastní pravidla, jejich prdele nepatří řediteli věznice, flákají se po baráku, jako by se nechumelilo... To snad ani není basa! Možná proto se nakonec všechno tak dokonale posere. Babenco není režisér, který by natočil bezchybný film, ale zato ho nejde nařknout z toho, že by do toho nedal srdce. A tak i když v Carandiru panuje jistá dějová roztříštěnost, ráda mu to odpustím a za Ezequiela, Ebonyho, Zica a spoustu dalších ztracenejch duší mu tu 5 prostě dám. (13.02.2012)

Carandiru je běžným hollywoodským filmem, co s brazilskou kinematografií nemá nic společného. Že jsou všechny dialogy dementní jako v telenovele opravdu nelze považovat za latinskoamerické ozvláštnění. Popíšu pro představu jednu z prvních scén: Vězeň se pokusí zabít druhého, přijde ředitel věznice a zjišťuje, o co šlo. Útočník mluví o pomstě, jelikož ten druhý zavraždil jeho otce. Spravedlivý ředitel dává slovo druhému vězni na obhajobu. Ten vraždu přiznává, ovšem objasňuje i zdrcující motiv. Byl najat matkou prvního vězně, neboť ta již nemohla snášet manželovo bití a týrání, o kterém syn ani netušil. Nic? Jestli sami při té scéně nechápete, jak hrozně je pitomá, tak já vám to těžko vysvětlím. Ale pokud vás ta scéna naopak oslovila, pak si přijdete na své, jelikož všechny následující scény se nesou ve stejně retardovaném duchu. Celý film je slátaninou těchto epizod a v závěru z ničeho nic problikne vzpoura a titulky. Jediným jednotícím prvkem filmu je, že ve všech těch scénách jsou postupně ukázány osudy vězňů, přičemž každý je skvělý člověk, jenž se ocitl ve vězení shodou nešťastných okolností: sebeobrana, msta za blízkého, vzetí viny blízkého na sebe. A ještě kolem všech se tam motá ten pan doktor, co vždy pomůže. Zkrátka Hollywood točený v Brazílii za brazilské peníze, aby hollywoodský divák měl pocit, že taky jednou vystoupil z hollywoodské zóny a mohl si namlouvat, že se mu líbilo i něco jiného, třeba brazilského. A v ještě horším případě si mohl namlouvat, že navíc získal i představu o brazilské kinematografii, Brazílii, její kultuře a historii, neboť i tento film se samozřejmě zaštiťuje tím stupidním a hojně oblíbeným razítkem: natočeno podle skutečné události. (16.03.2021)

Čtvrtej film z mýho vězeňskýho pětiboje(5 filmů s vězeňskou tématikou). Snímek většinu stopáže sleduje osudy několika vězňů svěřujících se se svým osudem místnímu felčarovi. Což mě osobně nevadilo. Samotná vzpoura začíná až necelou půlhodinku před koncem. Stejně jako Ve filmu Město bohů(2002) ani tady brazilci nezklamali. Za mě povedej kousek ale chápu že nemusí sednout každýmu. (20.12.2022)

Dlouho je trend filmu formován záplavou flahsbackového vyprávění příběhů jednotlivých trestanců. To vcelku příjemně utíká a když se náhodou jeden z vykreslovaných osudů moc zajímavý nezdá, platí jistota, že hned za pár minut bude naservírovaný další a zase další. Postupem času se ale ze zajímavého vězeňského příběhu stává na úkor všeho filmového vlezlá agitace, která všemu přirozenému dost podkopává nohy. Kdyby brazilci ovládali CGI, polovina vězňů má na hlavě svatozář. Upjatý názor tak zbytečně kazí jinak celkem dobrý dojem. Alternativa: Celda 211 . (11.06.2011)

Vzpoura ve věznici Carandiru mi připomněla občanskou válku ve Rwandě (Hotel Rwanda)... děsivá událost, o které se raději mlčí, zapomíná se. Spoustu nevinných bylo zavražděno, aniž by se mohli jakkoli bránit. Na konci filmu zůstanete zaraženi a říkáte si: Tohle se doopravdy ve světě děje/stalo? Ale zpět k Babencovu filmu... Líbil se mi nadhled, který si tvůrcové filmu dokázali zachovat, žádné citové zabarvení, což je někdy těžké. Drobné ukázky ze života vězňů tvořící velký příběh byly zajímavé, ale v některých úsecích poněkud nuceně slepené dohromady. Některé části této mozaiky se podobají pochybné frašce - například svatba transexuála s doktorovým pomocníkem. Děj tak ztrácel na kráse. Možnost nahlédnout do Jižní Ameriky díky kinematografie se Evropanům moc často nenaskytne, proto hodnotím tak vysoko. (07.05.2006)