Prípad Collini

Spravedlnost která je na všech soudech se zavázanýma očima - aby jakože soudí podle práva a ne podle toho jak kdo vypadá nebo kdo je kým - tak ta SPRAVEDLNOST dostává silně na frak .Viz Dreherův zákon kdy jsou válečné zločiny překvalifikovány jako zabití na což se vztahuje promlčení .Nikoliv na vraždu.Proto byl ten zákon rychle poslán na světlo boží když se začali soudit válečné zločiny...Toho mladého nechtěl z Němců nikdo hrát??? (07.12.2020)

Můj zájem vzbudil tento německý film tématem soudních procesů, které mám ve filmech velmi rád a účinkováním Elyase M´Bareka v hlavní roli, kdy jsem byl vážně zvědavý, jak si tento jinak převážně komediální herec poradí s ryze vážnou rolí a přestože jsem v podstatě v obou těchto ohledech byl nakonec ve výsledku spokojen, tak celkový dojem z Případu Collini tedy pozitivní vážně není. Nicméně nejdříve ty kladné pocity. M´Barek je velký sympaťák, který si zde se svou dramatickou postavou poradil opravdu na výbornou a fakt jako zabodoval, co mě každopádně překvapilo ještě víc, že i ostatní herci, složení právě převážně z německých a italských tváří, tu vesměs působí vážně výrazně a přesvědčivě, což jsem prostě od herců z těchto končin nečekal. Co se pak týče samotného soudního procesu, respektive přesněji řečeno, času stráveného v soudních síních, to dopadlo též dobře, dramatické a emoční scény, odehrávající se v tomto prostředí, působí věrohodně a silně a v těchto momentech se dalo vycítit i slušně fungující napětí. Takže co mě přitahovalo na tomto snímku nejvíce, dopadlo dobře. Jenže pak tu máme zápletku, a to je velký problém. Jednak mi tedy přišla především strašně nevýrazná, dále ale i vlažná, celkově dost nezajímavá a v závěru, lépe řečeno, v pointě, i velmi, velmi slaboučká. V podstatě jsem jí dokázal vnímat maximálně jen jako nějaké takové televizní drama, bez atmosféry, bez stylu, bez gradace, navíc i zatraceně kostrbatě odvyprávěnou, zkrátka mě zde ten proces a postupné odhalování pravdy vůbec nebavilo. Celkově se tak jedná o vyloženě průměrné soudní drama, které si díky obsazení a času stráveném v soudní síni zaslouží pozornost, z mnoha dalších důvodů ale skutečně neohromí, spíš naopak. (19.12.2020)

Příběh sám je klasickou šablonou. Nezkušený advokát bojuje v na první pohled ztracené soudní při, přičemž proti němu stojí právnické eso a univerzitní profesor v jedné osobě. Asi bych ani nespočítal, kolikrát jsem tohle viděl. Určitý stereotyp nabourává jen blízký vztah, který má hlavní hrdina k protistraně. Ale i když se jedná o kýč, Němci opět využili svojí ojedinělou schopnost pálit do vlastních řad a poslali do světa další neotřele působící sebekritiku. Tentokráte míří nejen na nacistickou minulost, ale i na představitele justice, kteří kodifikovali poválečné právo. Nenašel jsem tu jediný aspekt, který by stál za kritiku. Sice mi ze začátku lezlo na nervy zavilé mlčení obžalovaného, ale i to časem dalo smysl. Soudní jednání sice nepůsobila takovým divadelním dojmem jako ta zaoceánská, ale to neznamená, že by byla méně dramatická. Naopak. Co vyčíst není ani hercům, přičemž M'Barek mile překvapil a Alexandra Maria Lara mě nezklame nikdy. Jako třešničku na dortu beru autorství Ferdinanda von Schiracha, který je sám vnukem nacistického pohlavára odsouzeného v Norimberku. 90% (29.04.2020)

Fanoušci soudních dramat si nemohou stěžovat. Německo překvapilo a Elyas M'Barek jakožto komediální herec zvládl vážnou roli s přehledem. Film má skvělé téma, kdy čerstvě vystudovaný právník získává svůj první případ, kde bude muset obhajovat vraha, který zabil dědu jeho bývalé lásky a ještě k tomu je proti němu postaven nepříjemný a uznávaný soupeř. Skvělé soudní přestřelky, slušné zvraty, skvělí herci a největší soudní skandál v historii Německa vůbec. Co víc chtít? ! 8/10. (06.02.2020)

Typické! Korektně pokřivená Salafistická republika Německo pošle Turka, aby ji veřejně vypral špinavé prádlo. Říct čistokrevný Árijec, že tam od války v podstatě tahají za nitky pohlavníci SS a jejich ke sluníčkařskému korporátnímu fašismu převychovaní potomci, mohlo by to znít jako nežádoucí konstruktivní kritika současných poměrů. Ale když na to poukáže Němec jako poleno Zimír Uzunoglu, je to jen roztomilá fabulace nezaujatou třetí stranou dávno přežité temné minulosti, ve které fotr křesťansko-demagogické oportunistky Andělky Mrdkové vůbec nebyl Oberbannführer Hitlerjugend, poté aktivní důstojník Wehrmachtu, a Andělka nikdy nebyla agentka Erika, asi tak stejně jako Bureš nikdy nebyl Bureš ani bezskrupulózní hrabivá kunda. Dreherův zákon byla taky jen kampaň, přičemž novelu Zákona o evidenci skutečných majitelů firem (svěřeneckých fondů) se dozajista brzy také podaří protlačit. Vše je tedy v pořádku a my můžeme s nadšeným bekotem na rtech kráčet vstříc ke sluníčkové, globalizačně fertilní korporátní multikulti Evropě s vládnoucí hrstkou úděsně altruistických filantropů a stádem mezi mešitami spokojeně přežvykujících euroovčanů. Inšalah, nebude to dlouho trvat, svoboda slova a projevu je už nyní stejným kusem legislativně zakotveného či korporátně direktivního hajzlpapíru jako za jakékoliv minulé dicktatury. Každopádně pomineme-li onen přičmoudlý alibismus, jedná se o sice kapku telenovelizovaný, nicméně svižně odsejpající, solidně natočený i zdramatizovaný a poměrně originální právní napínač, který velmi slušně dal i ten cigánský kokotmediálně vyfuckovaný učitel. Jen je trochu škoda té nepovedené exhumace kdysi hvězdného Františka Černého. Asi už ze zoufalství bere i role, které mu dicktují celou dobu bezhlesně strnule čumět, tvářit se, jako by právě olízal měsíc nemytý žalud, a na konci říct „konec“. (21.05.2020)