Prípad Collini

Výborný film natočený podľa rovnomenného románu nemeckého spisovateľa Ferdinanda von Schiracha (Der Fall Collini). Dej sa prelína v troch časových líniách , súčasnosť, 80 roky a obdobie 2. svetovej vojny. V skutočnosti ide o fikciu aj keď takmer ku všetkým filmovým udalostiam je aj historický rozmer. Hlavnou nosnou ideou je prijatie tzv. Dreherovho zákona, podľa ktorého od 8.5.1960 boli po 15 rokoch premlčané všetky vojnové zločiny zahrnuteľné pod pojem zabitie  (EGOWiG z 24.5.1960). Týmto zákonom zostalo nepotrestaných mnoho vojnových zločinov a oslobodených voči, ktorým už bolo vedené trestné alebo súdne konanie. Takto unikli odplate za svoje hrozné činy a medzi nimi bola aj obeť vraždy z tohto filmu Hanz (Ján Baptista) Meyer. Z dôvodu vypršania premlčacej doby nebolo možné ich potrestať za to, čo spáchali počas druhej svetovej vojny. Obdobným filmom bol aj „Vzpomeň si“ z roku 2015 aj tu vojnoví zločinci, ktorí mučili a vraždili ľudí, mohli aj naďalej si žiť voj život bez obáv z následkov za svoje činy. Takže film nám rozpráva o troch trestných činoch, o vražde Jana Baptistu Mayera, o jeho vražde nevinných civilných obyvateľov v Montecalini v talianskom Toskánsku z júna 1944 a v neposlednom rade o desivom trestnom čine právnom z roku 1968 v NSR, ktorým sa všetci doposiaľ nepotrestaní vojnoví zločinci stali beztrestní.  „Prípad Collini“ je veľmi príjemným filmom a je príkladom, ako pri úcte k svojej krajine, jej rešpektovaní aj čiernych stránok histórie sa dajú uznať dejinné chyby, uznanie spáchaných zločinov aj keď bez ospravedlnenia. (10.06.2021)

Rozpačité drama s bizarní zápletkou - nevděčný právník rozplétá záhadu mlčenlivého násilného vraha, který oddělal jeho náhradní výchovnou figuru. Film nepřináší bohužel žádný inovativní pohled na nacistická zvěrstva nebo spravedlnost, a mnohem zajímavější soudní příběh o revizi vztahů k lidem, co známe, přinesl např. Gavrasův Music Box. Hlavního představitele hraje sice sympaťák, ale advokát se chová ne moc sympaticky - od začátku jako cvaknutím vypínače neváhá kašlat na svoje vztahy, domluvit si sex, aby mohl slídit po domě nebo zničehonic odpustit letitá trauma vlastnímu otci, aby ho využil k práci. Jako úlet mi přišlo závěrečné setkání s nadpřirozenem, přestože proces jinak ústí do akceptovatelného závěru. (21.05.2022)

V tej záplave príbehov zo súdnej siene a iba o niečo menšom počte filmov, v ktorých mladý, neskúsený a neznámy právnik s obrovským šťastím a úžasným nápadom vyhrá stratený proces sa Prípad Collini spoľahlivo stratí. Ničím sa totiž nevymyká schémam platiacim pre tento typ filmov. Úsmevný je nanajvýš Turek vychovaný nacistom obhajujúci o mnoho rokov neskôr vraha svojho otčima. Ale sme v 21. storočí a dnes je možné v rámci politickej korektnosti a umierneného sebabičovania Nemcov prakticky všetko. (28.06.2021)

Čakal som trochu viac. Nie že by to posolstvo nebolo silné, ale to tuctové spracovanie na čele s kamerou, strihom a hudbou mi liezlo na nervy, pričom ma veľmi nepotešil ani fakt, že polovica minutáže je len rozvláčna nuda nadžganá otravnými dramatickými flashbackmi. Oplatilo sa však počkať kým scenár začne ťahať z rukáva svoje zvraty? No neviem, asi ani nie. Ku koncu filmu síce začnú stupňovať grády a možno sa mu na malinkú chvíľu podarí diváka napnúť, no na viac ako dve hviezdy to už nevytiahne nič. (25.05.2023)

Příběh sám je klasickou šablonou. Nezkušený advokát bojuje v na první pohled ztracené soudní při, přičemž proti němu stojí právnické eso a univerzitní profesor v jedné osobě. Asi bych ani nespočítal, kolikrát jsem tohle viděl. Určitý stereotyp nabourává jen blízký vztah, který má hlavní hrdina k protistraně. Ale i když se jedná o kýč, Němci opět využili svojí ojedinělou schopnost pálit do vlastních řad a poslali do světa další neotřele působící sebekritiku. Tentokráte míří nejen na nacistickou minulost, ale i na představitele justice, kteří kodifikovali poválečné právo. Nenašel jsem tu jediný aspekt, který by stál za kritiku. Sice mi ze začátku lezlo na nervy zavilé mlčení obžalovaného, ale i to časem dalo smysl. Soudní jednání sice nepůsobila takovým divadelním dojmem jako ta zaoceánská, ale to neznamená, že by byla méně dramatická. Naopak. Co vyčíst není ani hercům, přičemž M'Barek mile překvapil a Alexandra Maria Lara mě nezklame nikdy. Jako třešničku na dortu beru autorství Ferdinanda von Schiracha, který je sám vnukem nacistického pohlavára odsouzeného v Norimberku. 90% (29.04.2020)