Fanny a Alexander

Uz som sa bal, ze si u Bergmana nenajdem v jeho filmografii ani jeden film, ktory by ma jednoducho bavil a zdal sa mi byt jednoduchy a hlavne nie nudny. Ci uz to bola SIEDMA PECAT alebo LESNE JAHODY, obe z roku 1957 alebo aj psychologicka PERSONA (1966), ktora ma bavila o trosku viac, ale ani jeden film ma nezaujal az tak ako FANNY A ALEXANDER. Je pravda, ze pri 180 minutovej verzii sa mi zdala byt prva polhodinka trosku zdlhava, (bolo treba spoznat postavy), ale zvysok filmu na to, aky bol dlhy mi ubehol ako po masle a take mile prekvapenie som od Bergmana naozaj necakal. Proste ma to bavilo. Vidiet ako sa zivot po smrti otca a manzela moze zmenit rodine na nocnu moru nie je nic prijemne, ale o to zaujimavy bol tento film, ktory sice vyhral az 4 Oscary, ale okrem toho bol nominovany aj v kategorii najlepsia rezia, avsak väcsie stastie mal v roku 1983 reziser James L. Brooks za romanticku dramu CENA ZA NEZNOST (1983). ________ Pernilla Allwin - (Fanny Ekdahl) +++ Bertil Guve - (Alexander Ekdahl) +++ Börje Ahlstedt - (Carl Ekdahl) +++ Allan Edwall - (Oscar Ekdahl) +++ Ewa Fröling - (Emilie Ekdahl) +++ Jarl Kulle - (Gustav Adolf Ekdahl) +++ Jan Malmsjö - (Biskup Edward Vergerus) +++ Hudba: Daniel Bell +++ (28.12.2010)

Konečně jsem splatil divácký dluh vůči jednomu ze svých nejoblíbenějších režisérů a - jak se dalo čekat - byl jsem odměněn nevšedním filmovým zážitkem. Snímek se odehrává počátkem 20.století v prostředí majetných švédských vrstev, ze kterého režisér čerpal už v "Šepotech a výkřicích", ale tentokrát divák místo trýznivého smrtelného zápasu sleduje tématicky daleko šířeji pojatý obraz početné rodiny Ekhdalů a jejich přátel. V příběhu nechybí žádné ze stěžejních bergmanovských témat, pochybnostmi o boží jsoucnosti počínaje a konče konfrontací s vlastní slabostí, morální i fyzickou. V popředí opět stojí obtížné vyrovnávání se smrtí blízkých i lidskou smrtelností obecně, nahlížené dětskou optikou plnou fantasie. Závěrečná odpověď na otázky po smyslu bytí se pak nese v neobyčejně hřejivém, takřka idylickém duchu, navazujícím na vyznění závěru "Sedmé pečeti" nebo "Lesních jahod". Spočívá v budování "našeho malého světa", vzájemné vřelosti, štědrosti a lásce - jakkoliv nezavírá oči před neodmyslitelnou odvrácenou stranou života. Osobně mám jako rodilý skeptik velmi rád temnější tituly z Bergmanovy filmografie, ale musím říct že převládající optimismus, jímž je "Fanny a Alexandr" prodchnutý od začátku do konce, mne tentokrát neobyčejně potěšil. (13.08.2019)

Tenhle film je pro mě jako román. Bergmanův styl vyprávění ve mě neuvěřitelným způsobem sugeruje pocit, že onu rodinou ságu z konce 19.stol. skutečně čtu. Pohledy, chůze, pozvednutí sklenky Koňaku... několik stránek textu, celý život a osobnost, zachycené v jednom pohybu či gestu. Dětské oči úžasným způsobem zároveň prožívají, zároveň vyprávějí. Přes svou délku nemá film jedinou skulinku a několik míst je doslova uhrančivých. Hudba je zde použita téměř okrajově, zato s obrovským účinkem. Stejně jako v knize tu v postavách a jejich příbězích zůstává ono nevyřčené, které si každý může upravit svou fantazií a vložit do nich kus sebe. Samozřejmě jen ti, kteří se dokáží naladit na režisérovu strunu a ve stránkách této knihy listovat spolu s ním. (06.12.2005)

Netradiční Ingmar Bergman, který ukazuje, že skutečně plně ovládl filmové médium a divákovi prezentuje krásné i bolestné dětství Fanny a Alaxandra. Jsou roztomilí, ale svět kolem nich není jen krásný. Dětství může být zábavné, může bolet, a tohle je v tom snímku krásně vidět, navíc jeho vizuál je na oko prostě příjemný. (10.12.2015)

Fanny a Alexander začína ako klasická historická kostýmová rodinná freska s prvkami humoru, takže som mal chvíľu pocit, že Bergman mierne zosenilnel a chcel natočiť niečo zámerne klasické. Ale film sa skladá z troch častí, z ktorých má každá úplne inú atmosféru a vyznenie. Netušil som, že mi po jeho skončení príde na myseľ Lovcova noc, alebo aj taký Šiesty zmysel (najlepšie je vopred o filme nič nevedieť). Všetko je myslené samozrejme metaforicky, vysvetlenia udalostí, ktoré sa nečakane stanú a nedávajú racionálny zmysel, sa nedočkáme. Bergman dokáže vtiahnuť diváka na celé tri hodiny, avšak okrem jeho predĺženého DC si viem predstaviť aj dvojhodinový, po ktorom nemá človek pocit, že vo filme bolo tých myšlienok a dialógov na jeden krát príliš a treba si ho pozrieť pre istotu znova, motívov je tu skutočne neúrekom. Pozrieť si znova jeden a pol hodinovú Siedmu pečať pre utriedenie myšlienok je niečo iné, ako trojhodinový (resp. 5 hodinový) kolos. Dojímavý film je v Bergmanovom podaní niečo úplne odlišné, ako v hollywoodskom, alebo európsky artovom. (11.01.2013)