Fanny a Alexander

Co se stane, když se nejpřístupnější dílo tvůrce stává paradoxně nejméně přístupné? Minimálně pro diváka znalého pečlivě korpus tvůrcových děl? Diváka odrostlého na Kafkovi, Sartrovi (film je plný uvězněních a zlomených lidí, žijících za Zdí, kteří nemohou dýchat) a Camusovi (který hledal odpověď na otázku, jak se má chovat člověk nevěřící v Boha a rozum – Fanny a Alexandrem reaguje Bergman na to, co otřáslo jeho vírou... pomyslný kruh se uzavírá, neboť Camus hodlá podstoupit boj a na rozdíl od Kafky nerezignuje... což je v úzkém kontextu se zde netradičně umírněným a blahosklonným švédským velikánem). Jako by i na Bergmana dolehlo vystřízlivění a ztotožnil se s těmi, kteří po čtyřicítce zásadně odmítají veškeré chmury a vyhledávají výhradně veselí a rozptýlení. Rodinnou pospolitost Ekdahlova klanu dokonce vynáší nad fantasii a vnější svět umělců. Stejně jako Tarkovskij i Bergman došel v hledání velkých souvislostí obloukem k sobě samému a na symboliku Sedmé pečeti si blíže stáří (odpočítávané vodou v řece) nepotrpěl. První polovina filmu se nese v Felliniovském duchu vzpomínání – autobiograficky do sebe zahleděná biedermeierovská freska plná monologizování –, zatímco ve druhé, a zřetelně lepší, konečně Bergman uspokojí hledače zdecimovaných lidí, zbavených veškerých iluzí, stejně jako se nepokrytě rozpomněl na svou hororovou tvorbu. Sledovali jste-li kratší verzi, nemyslete si, že jste viděli vše – v DC se sice rozvijí převážně stávající a nových scén je poskrovnu, ovšem rozhodně stojí za to. Oko empatika nejspíše spočine na enklávě vzorových charakterů, v nichž Bergman tak mistrně vynikal a v nichž si najdou svoje i ti, kdož si u filmu raději dělají poznámky. Dialogy začínají z dálky, k tváří dosedá kamera později; zdánlivý nezájem o postavy vede k zájmu; oblíbené téma dlouhodobých vztahů zkoumá Bergman zarputile a ze všech stran (flirtování a krátkodobé avantýry, nebo látku viktoriánského pokrytectví režisér trvale přehlížel – zde snad jen jako náznak, byť významný, o hraní rolí – babička je přímá, Alexandr ne). Hledisko vypravěče kotví mezi klasickým přístupem a autobiografickým, přičemž přesně ve středu dlí vnější / vnitřní postava Alexandra, a je tedy problém odlišit, kdo právě „hovoří“. Fanny a Alexandr vyniká přes svou délku v udržení zájmu diváka, což je třeba přičíst vyzrálému vypravěči Bergmanovi, který střídá - znenadání a bez přípravy - vypjaté scény s váhavými a vydechnout tak nechá až po titulcích. I když... teprve po nich se dostává ke slovu utřiďování a přemýšlení - jak film postupně odeznívá a nutí člověka k sumarizaci toho, čeho všeho byl vlastně svědkem. (09.02.2008)

A 312i minutový sestřih bych hodnotil ještě příkřeji, protože tak velkopanské rozvynutí do šíře by ságu rodu Ekdahlů jistě zbavilo i toho nejtitěrnějšího drobečku uměleckého účinku, který obyčejně plyne z potěšení z nevyřčeného/nezjeveného a tím podmíněného zapojení vlastní imaginace. Nevím proč, ale na Bergmana v barvách se ne a ne naladit (viz Šepoty a výkřiky). (30.05.2009)

Vidět Bergmana na plátně, jedno z mých velkých přání. Konečně se mi poštěstilo a mohu si odškrtnout další položku ze seznamu. Při závěrečných titulcích jsem sledoval osazenstvo kina a říkal si, jestli ostatní zhlédli alespoň zčásti to samé, co já. Ingmar Bergman zažil vskutku podivuhodný život, soudím podle autobiografie Laterna magica, kde Bergman velmi vtipně, neotřele, trefně a sebeironicky popisuje své dětství a následný "těžký život umělce". Jak píše berg.12, i já jsem měl podobný pocit. Jen s tím rozdílem, že listuji právě Mistrovou autobiografií. Nemá smysl se podrobněji rozepisovat, vše podstatné je již řečeno v komentářích ostatních uživatelů. Takže jen dodám - geniální shrnutí Mistrovy kariéry a poslední velká spolupráce dvojice Bergman-Nykvist. (31.08.2007)

Netradiční Ingmar Bergman, který ukazuje, že skutečně plně ovládl filmové médium a divákovi prezentuje krásné i bolestné dětství Fanny a Alaxandra. Jsou roztomilí, ale svět kolem nich není jen krásný. Dětství může být zábavné, může bolet, a tohle je v tom snímku krásně vidět, navíc jeho vizuál je na oko prostě příjemný. (10.12.2015)

Famózní výlet nejen do dob dávno minulých, těsně předtím, než se svět "zvrtl" a typické bergmanovské kategorie (zde přítomné v umírněné podobě) staly pronikavými a stravujícími. A také do hloubi Bergmanova dětství, do událostí, kterého zformovali a jež dokázal s fabulačním mistrovstvím přetvořit v úchvatnou fresku. I když je z tříhodinové verze cítit, že jde vlastně o fragment (který B. sestříhával jen z donucení a nepřijímá ho) s řadou nedoslovených okamžiků a také kvůli dlouhým, často statickým scénám, film rozhodně nevypadá freskovitě, i když navenek se tak tváří, čímž vzniká zajímavé napětí, které dle mého názoru původní seriálová koncepce eliminuje. I tak však tyto drobnosti nepřekáží v tom, aby byl divák ohromen paletou motivů a esenciálních životních témat, která film natáčí. A navíc v neopakovatné vizuální vytříbenosti mága Nykvista. Na pětihodinovou verzi si určitě brzy čas udělám, jelikož tenhle "malý svět" chci prozkoumat co to jen půjde. (13.05.2010)