Fanny a Alexander

Tenhle film je úžasný tím, jak se Bergmanovi podařilo vytvořit velké množství zcela reálných, živých, postav. Celou rodinku zde máme jako na talíři. I když je někomu věnováno jen pár okamžiků, získáme ucelenou představu o jeho charakteru. To je možné zejména díky kvalitnímu scénáři a díky nadstandardním hereckým výkonům. Zároveň Bergman krásně vystihnul rozdíly v životním stylu rodiny Fanny a Alexandra a tím v jakých podmínkách jsou pak donuceni žít u biskupa. Rodina žije v okázalém přepychu, který Bergman nejlépe ukazuje na tom, jak rodina prožívá svátky. Tato pasáž je vytvořena s velkým citem pro detail. Interiéry v těchto scénách až přezdobené. Kameře jakoby neuniknul jediná maličkost. Naopak život u biskupa je pojat chladně a stroze, z obrazu sálá chlad. Dalším kladem je prolínání reálného pohledu na život s dětským viděním světa, které se postupně promíchá natolik, až není snadné se orientovat. (16.10.2007)

Původně poslední velké dílo se nakonec stalo (alespoň pro mě) dílem největším. Kumulace všech Bergmanových oblíbených témat. Jsou tu vzpomínky na dětství, rodinné a mezilidské vztahy, postava ušlechtilé ženy ubíjené mužem (protože Bergman je víc než kdokoliv jiný ženským tvůrcem), divadelní prostředí, trocha té filozofie o smyslu života. A všechno to při stopáži tří hodin, která by nejeden film potopila, funguje. (ZF UH) (29.02.2008)

Z mojí dosavadní zkušenosti vyplývá, že zralou Bergmanovu tvorbu lze rozdělit do jakýchsi tří skupin: filmy rodové (např. Podzimní sonáta), filmy o lidském údělu (Sedmá pečeť) a výrazné experimenty (Persona). Fanny a Alexander pro mě spadá do oné první škatulky, která mi přijde nejméně zajímavá. První dvě třetiny filmu jsou věnované pomalému odvíjení rodové ságy a z mého pohledu by tuto část mohl autor výrazné zkrátit, protože jde vlastně o expozici pro závěrečný kontemplativní part, který je naopak možná tím nejsilnějším, co jsem z Bergmana viděl. Právě tahle nevyrovnanost mi brání hodnotit film jako celek lépe. (05.08.2018)

Fanny a Alexander začína ako klasická historická kostýmová rodinná freska s prvkami humoru, takže som mal chvíľu pocit, že Bergman mierne zosenilnel a chcel natočiť niečo zámerne klasické. Ale film sa skladá z troch častí, z ktorých má každá úplne inú atmosféru a vyznenie. Netušil som, že mi po jeho skončení príde na myseľ Lovcova noc, alebo aj taký Šiesty zmysel (najlepšie je vopred o filme nič nevedieť). Všetko je myslené samozrejme metaforicky, vysvetlenia udalostí, ktoré sa nečakane stanú a nedávajú racionálny zmysel, sa nedočkáme. Bergman dokáže vtiahnuť diváka na celé tri hodiny, avšak okrem jeho predĺženého DC si viem predstaviť aj dvojhodinový, po ktorom nemá človek pocit, že vo filme bolo tých myšlienok a dialógov na jeden krát príliš a treba si ho pozrieť pre istotu znova, motívov je tu skutočne neúrekom. Pozrieť si znova jeden a pol hodinovú Siedmu pečať pre utriedenie myšlienok je niečo iné, ako trojhodinový (resp. 5 hodinový) kolos. Dojímavý film je v Bergmanovom podaní niečo úplne odlišné, ako v hollywoodskom, alebo európsky artovom. (11.01.2013)

První hodina je plná života, tělesných potěch, hřejivých barev, opulentně vybavených a rozlehlých pokojů, které hrdinům poskytují spoustu volnosti. Mnoho postav, mnoho mikropříběhů, radost z objevování. Po otcově smrti přichází prudké ochlazení, rigorózní pravidla, strohé interiéry s minimem nábytku, malé uzavřené pokoje, více detailů tváří. Rodinná fraška se mění v klaustrofobní psychologický horor, který vrcholí krajně nepříjemnou scénou, ve které je Alexander potrestán za to, že popustil uzdu své fantazii, že si dovolil to, čeho je Bergmanův autobiografický testament oslavou - vyprávět (vymyšlený) příběh. Následuje magická scéna záchrany dětí, které se v jednu chvíli zdají být na dvou místech zároveň, ukazující, že stejně důležitá jako fikce, ony malé světy, do nichž můžeme unikat, je naše ochota v ní věřit (suspension of disbelief). Zákonitosti dosud víceméně realistického fikčního světa prostě musely být porušeny, aby děti před biskupem unikly a příběh mohl pokračovat. Buď to přijměte, nebo nechte být. Velké umění se rodí z velké bolesti a omezení možností volby tak paradoxně podněcuje Alexandrovu imaginaci, která představuje jeho poslední útočiště a jejímuž pochopení a přijetí je věnována třetí, nejimaginativnější kapitola filmu. Pokud Bergman v něčem skutečně exceloval, pak v režii mizanscény. Málokterý film to dokládá tak přesvědčivě jako Fanny a Alexander, v němž úchvatným způsobem shrnul myšlenky i stylistické postupy své celoživotní tvorby (přestože jsou protagonisty děti, dojde i na tematizaci stárnutí a umírání). Vrcholné dílo mistra na vrcholu sil. 90% Zajímavé komentáře: sportovec, gudaulin, Pacco, murakamigirl, Sandiego, Jenni, teyra (18.07.2018)