Zbohom synu

Ano, způsob vyprávění nepochybně vtáhne do děje a přiměje nás vnitřně soucítit s manželským párem, prožívajícím osobní tragédii na pozadí politického vývoje Číny. Ale pro českého diváka, znalého čínských dějin, to, obvám se, není dost na zaplnění tříhodinového filmu. Zkracující Director´s Cut by tomu prospěl... (14.10.2019)

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95% (10.10.2019)

Těžké životní drama jednoho páru z Číny nedávných let. Je to teda dost dlouhé, ale krásné. Moje babička by řekla, že je to "hroznej film". A měla by pravdu. Téma je dost silné. Ale celé je to vyprávěné velice lidsky a bez zbytečného patosu, takže za mě velká divácká spokojenost. Je pravda, že střihově to je pojaté trochu netradičně, takže v tom má divák během filmu celkem hokej, ale na konci si to zase pěkně sedne a všechno dává smysl. Oba hlavní herci jsou výborní. Díky za novou filmovou zkušenost. (09.10.2019)

Střihače bych nechal někde na dvoře zmrskat a jestli mně vleze Wang na oči, tak po něm hodím pantofle. Takhle zdegenerovat silný příběh, ohavnou vyprávěcí strukturou a mě ukrást tři hodiny času, už dlouho jsem neodcházel z kina takhle nasranej jak dneska a to tak moc, že i to málo co se mě líbilo na filmu, prostě zasypu odpadem a už nikdy více. (07.10.2019)

Tady jsou buráky. Můžeš si vzít tři. /// Sbohem, synu je úžasně vyrobený film, který by měl všechno právo sahat po absolutním hodnocení - zpracování ústředního motivu ztráty jediného dítěte je podáno s vytříbenou citlivostí, prostou stopy kýče. Nadšení bohužel kalí podezření, že se filmového mistrovství v osobní rovině zneužívá i k propagandistickým účelům. Na pozadí osudů páru Yaojun Liu (on) a Liyun Wang (ona) sledujeme tři turbulentní desetiletí, během nichž se Čína (pro některé) proměnila ze země v troskách v kvazi-tržní ekonomiku. Tvůrci jsou příliš chytří, aby politický rozměr poznamenávající období od konce sedmdesátých let do současnosti opomíjeli; naopak. Film obsahuje vše, co by průměrně vzdělaný západní divák nerad postrádal: Obrazy žen v těžkém průmyslu, kohoutky se studenou vodou, nesamozřejmá povolení k pobytu, zmínky o nuceném vystěhovávání na venkov, zatýkání za zhýralost, tlampačovou propagandu, "idylu" zaměstnaneckých ubytoven, násilné interrupce, zástupy modrých límečků, popíjení žlutých limošek na závodních zábavách. Politika jednoho dítěte stojí v centru příběhu a nikdo se nepokouší bagatelizovat její dopad na životy nešťastných párů, které by to bývaly chtěly mít jinak. Úskok v chytře nechronologickém vyprávění se odehraje na konci příběhu a souvisí s sporným vykreslením čínské současnosti. Wang směšuje jemně potěmkinovskou ilustraci stavu země po roce 2010 s relativně šťastným vyústěním osobních peripetií všech postav - konfuciánsky smířených hlavních hrdinů i falešnými výčitkami svědomí stižených straníků. Dává tak nepopíraným hrůzám budovatelských let smysl nutného zla, které za to s ohledem na výsledky prostě stálo. O hodnotě takového závěru by se dalo pochybovat i v případě, že by zde zobrazený nastupující blahobyt odpovídal skutečnosti. Kdo se o poměry v Říši středu trochu zajímá, musí popisovaný stav její proměny v moderní společnost připadat podezřelý, neboť se podle všeho týká jen zlomku obyvatel, jemuž zde oslavovaná stoická ochota ostatních obětovat takřka vše blahu národa přichází náramně vhod. (25.12.2020)