Narušiteľ systému

Vskutku nekompromisní a nepříjemně hlasité drama o dítěti, které se kvůli traumatu z minulosti stává nebezpečným sobě i svému okolí, ovšem jak mu pomoci? Jsme svědky kolotoče výchovných opatření, z nichž se všechna míjejí účinkem a řešení je v nedohlednu. Děj dvouhodinového filmu tím pádem ale trochu uvázne na mrtvém bodě, kdy je nám předkládáno vždy pár minut naděje a poté zklamání, stále a stále dokola. Nora Fingscheidt chtěla u diváků vyvolat frustraci z bezvýchodnosti situace, ovšem něco takového by mi stačilo v devadesátiminutovém snímku. Tady jsem si po první hodině už říkal, že by to tak nějak mohlo pomalu končit. Nemluvě o tom, že docela zásadní informaci o tom, jaké trauma si malá Benni nese a hlavně kdo jí ho způsobil (popř. jakou roli v tom hrála její matka, jež je zásadní postavou filmu), se nedozvíme. A neodpustím si ještě malou jízlivou poznámku na konec - že by devítiletá dívka dokázala pokaždé s přehledem běžet rychleji než kterýkoliv z dospělých pronásledovatelů, to je tedy skoro fantasy. Stále mám ale za to, že je prospěšné tento snímek vidět. [KVIFF 2019] (29.06.2019)

Tak nekompromisní a syrově realistické sociální drama jsem už hodně dlouho neviděla. Ještě teď mi není moc dobře po těle z toho šíleného koktejlu protichůdných emocí, který ve svém celovečerním debutu německá režisérka Nora Fingscheidt namíchala. Když rodiče neposkytují svým dětem dostatek lásky a péče, velice často se pak stává, že z nich vyrostou nezvladatelní spratci. Agresivní a traumatizovaná dívka Benni v neskutečně přesvědčivém podání Heleny Zengel je typickým příkladem nemilovaného dítěte, přičemž každá její snaha, aby ji měl někdo skutečně rád, končí žalostným neúspěchem... Připadá mi, že žijeme v poměrně dost divném a přetechnizovaném světě, jenž přestává být příjemným místem pro citově založené jedince. Také proto mám velké obavy, že podobně bezprizorních dětí ztracených v systému běhá kolem nás daleko víc, než si vůbec dokážeme představit. (95%) (21.09.2022)

Takovou uječenou kozu mít doma, už zadělávám na sociálku.., mít doma malého hitlera s tourettům syndromem, je úplně super, byla by to taková malá a naprcaná čivava, která by každého kousala, kdybych na něho ukázal. Aspergerův syndrom někdy mívám i já, hlavně když mi strejda Majk, nasouvá anální kolík do prdele, nebo když se mi jehovisté snaží násilím dostat do dveří, a prodat mi svoje "knížečky" ke spáse. Ta malá čubka mě naprosto srala, do té doby než jsem sám zjistil, že takový autista bývám někdy i já. Někdy byla milá, že bych si ji klidně i sám adoptoval, a postaral se.. hej, co si myslíte, vy úchyláci! Ale, pak to zase posrala svým ječičím mechanismem, takže asi tak, zase na druhou stranu, bylo mi ji i líto. Ani její matka neměla o ní zájem, a nikdo krom náckovitého Fujera ji nedokáže zkrotit a nakrmit, jenže ani on sám, nemá na to sílu a trpělivost. Konec nám nic nenabídl, protože nevíme, jestli skapala při pádu ze schodů nebo jí někdo adoptoval z Afriky. Nechápu ani smysl filmu, možná někdo chtěl jen několika lidem ukázat tuhle nemoc, nebo vnitřního démona, kterého má každý ve svý černý duši? Případ malé uječené pičky se sklonem k domácímu násilí. Možná jsem jen škodobilej, ale chtěl bych holku vidět za těch pár let, jak se na ní mrdkou udělá frajer na obličej, a jestli mu ze záchvatu vzteku neukousne péro. Psychoanalýza do hlubin študákovy duše... (10.03.2020)

Mám návrh. Tři týdny v lese. Dětské domovy, krizová centra, psychiatrie, medikace, případové konference, výchovná opatření. Všechno málo, když opičí matka (která návodně skutečně jako opice trochu vypadá) dokurví své nebohé dítě fakt speciálně. Chudáci lidi, kteří potřebují jiné lidi. Systemsprenger může být vykládán jako kritika bezzubosti systému sociální péče. Roli ale hraje úhel pohledu. Zpoza skleněné opony české zaostalosti (přes všechny nesporné úspěchy dosažené za poslední cca dvě desetiletí) se ale mohou jevit institucionální podmínky západních sousedů jako ráj na zemi. (Vzpomněl jsem si v této souvislosti na vhodný referenční dokument Děti ze stanice Leningradská.) Lze si totiž přímo ve filmu všimnout, že případ hlavní hrdinky je spíše výjimkou než pravidlem - že totiž pro řadu jiných obětí rodičovské patologie náhradní řešení nějak funguje. Výmluvné a vlastně věrohodné je i zjevné úsilí malé Bernadette pomocí - přes nutná lidská i profesní selhání lidí, kteří se stejně jako malá Bernadette dostávají do křížku se systémem pro své nejlepší vlastnosti a záměry. Dojem zanechalo kompetentní zpracování odborného tématu, vycházející zjevně nikoliv z dojmů filmových škrabalů, nýbrž z kazuistik, i režie (práce s jedovatou růžovou, hrající v životě hrdinky důležitou roli; buñuelovská, před-závěrečná snová sekvence zdrcujícího obsahu) a další německy precizní kvality. Za samostatnou zmínku stojí výkon malé představitelky hlavní role Heleny Zengel, excelující nikoliv výhradně v extrémních polohách. Děti, které nejsou na medikaci, by takhle zralé herecké výkony podávat neměly. Proč tu Alice a Leo můžou bydlet a já ne? /// Ain't got no father, ain't got no mother / Ain't got no children, ain't got no sisters above / Ain't got no earth, ain't got no faith / Ain't got no touch, ain't got no god / Ain't got no love... (Nina Simone, I Got Life) (08.01.2022)

Nemám absolutně co vytknout. Děti bývají většinou radost, ale hlavní postava holčička Benni je spíš časovaná bomba. Myslím, že režisérka i scénáristka v jedné osobě si nevycucala scénář z prstu, ale někdo jí ho do puntíku odvyprávěl z vlastní zkušenosti. Náročný film pro herce, ale i pro diváka. Emočně vyždímanej jak hadr bych nejradši nasolil šest hvězdiček. (07.03.2020)