Odpočívej v pokoji

Ke svému nejoblíbenějšímu seriálu můžu dodat jen to, že jeho hrdinové jsou mi bližší než většina živých lidí a jeho humor je černý jak funebrácké auto, ale přesně můj šálek černého čaje. A snad ještě to, že posledních pár minut mě zasáhlo hloub než zblízka vystřelená kulka a před sochou Alana Balla by se scénáristé měli modlit, aby je osvítil. (30.08.2007)

Mám blízko k černému humoru. Není v tom žádná zlomyslnost, radování se z cizího neštěstí, jen neodbytná potřeba vynést všechny bolístky, všechno neštěstí, co život přináší, z tíživé temnoty na denní světlo a třeba si z toho i neuctivě vystřelit. To zlé sice nezmizí, ale náš strach z hrozivého se pak zmírní. Proto jsem ráda, že jsem se pustila do tohoto seriálu, který jsem tak dlouho z nepochopitelných důvodů přehlížela. Six Feet Under se nebojí smrti a co je stejně tak důležité, nebojí se ani života. Na ploše pěti sérií a na osudech jedné pohřebácké rodiny a jejich přátel, se pouští snad do všech problematických či kontroverzních témat, od psychické nemoci, homosexuality, nevěry, kriminality, ztráty blízkých až třeba po incest a spousty ostatních, ať už velkých či malých trápení. Nemoralizuje, nesoudí, neomlouvá, jen nechává své postavy žít a dýchat a to je taky ten důvod proč jsem si je tolik zamilovala. Rusovlasou Claire, která se postupem času mění z nejisté, do sebe zahleděné puberťačky v nádhernou (nejen ve fyzickém slova smyslu) mladou ženu, idealistického Natea, který i přes soucitnou povahu, dokáže někdy až necitelně zraňovat, trochu slabošsky působícího homosexuála Davida, jehož zvláštní zakódovaná slušnost a poctivost, spolu s občasnými úlety, z něj udělala moji asi nejoblíbenější postavu vůbec. A nesmím zapomenout ani na hledající se maminku Ruth s její sbírkou svérázných nápadníků, nekonvenční Brendu a její pošahanou rodinku nebo drsňáka Keitha. Všechny je mám moc ráda (i přes to, že mě často svým chováním štvali), snad až na Lisu, ta mi k srdci nikdy nepřirostla a to je hádám jeden z hlavních důvodů nejslabší třetí série. Zvědavost, jaký způsob smrti se objeví vždy na začátku každého dílu, byl už jen pověstnou třešničkou. Obvykle, když mě nějaký seriál takhle chytne, sjedu ho v co nejkratším časovém úseku, to ale v tomto případě nebylo možné. Na to je příliš tíživý, příliš reálně působící a já potřebovala vždy nějakou dobu na jeho vstřebání. A posledních pár epizod ve mně svou emocionální smrští doznívá ještě teď. (29.03.2015)

(Viděno kompletních 5 sérií) „Jednoho dne se probudíš a tvoje dítě ukradne kus nohy! Kde jsem byla?!“ - „Prohrávala jsi 25 tisíc dolarů.“ Tak nakonec jsem vzal na milost i Ruth (i když mi jako jediná pila krev po litrech), přece jen je to rodina (ehm, opravdu jsem si zrovna přivlastnil celou „Fisherovic famílii“?!). Hned 1. díl mě obrovsky chytl (pomohly i funebrácké reklamy) a s každou další epizodou jsem byl nadšenější. Strašně mě bavilo hádat, kdo a jak v úvodu každého dílu umře (tvůrci si s divákem škodolibě hrají…jakože tu krutou zlomyslnost v 3. sérii nebylo snadné rozdýchat) a zcela zúčastněně a napjatě jsem sledoval, ba dokonce prožíval životní osudy mých stále víc oblíbenějších hrdinů. A že na něco tak chytlavého, přirozeného a černohumorného v seriálové tvorbě jen tak nenarazíte (pokud vůbec). A dojetí + pocit prázdnoty po posledním záběru? I to o něčem vypovídá. Zcela jasných 5* a přidání do mé seriálové top. „Můj manžel byl vybagrovaný z přístavu Long Beach, rozpůlený lodní vrtulí.“ - „Takže zavřenou rakev…“ (11.11.2017)

V sedmém dílu III. série Brenda říká, že vše v životě záleží na správném načasování. Paradoxem je, že si tento seriál nemůžete nikdy pustit ve špatnou dobu. Je totiž dokonalý a pokud přece jen vyžaduje nějaké načasování, není to věc jeho, ale divákova. A v momentě, kdy budeme připraveni, budeme s rodinou Fisherových žít, užívat, prožívat a...umírat. Všech pět sérií, všechny díly: 100% (10.07.2010)

Obyčejné příhody z rodiny pohřebáků a seriál v němž se každá epizoda zrodí z něčí smrti. Kousavé, vtipné, často dojemné, povětšinou zdravě morbidní a mnohdy velmi hluboké. Vůbec ten nápad vložit do seriálu jako ústřední téma smrt (a to v ryze civilním duchu, jako každodenní realitu) je geniální. Už jen kvůli tomu věčnému paradoxu, kdy se většina lidí snaží jedinou věc, která je v životě jistá, nikdy nespatřit. (26.11.2016)