Přítelkyně z domu smutku

Úžasný a zdrcující čtyřdílný seriál, díky němuž můžeme nahlédnout do ženské věznice za minulého režimu a sledovat osudy několika žen, které si za své zavření mohly buďto samy, nebo byly zavřeny neprávem - dobře, jenom jedna neprávem. 😕 Ale stejně, hrozně se mi tento nápad líbí. Postupně jsem si během každého z těchto čtyř “filmů” uvědomovala, jak těžké to za minulého režimu bylo, jak je každý člověk úplně jiný a že se vlastně všichni dokážeme přizpůsobit. Celou dobu mě hrozně fascinovalo a neustále jsem přemýšlela nad tím, že v té jedné kóji je jen jeden “záchod” - a co když máš střevní problémy a jsou tam s tebou třeba další dvě osoby? 💩 Na to, že je to dílo porevoluční… natočené po roce 1989, má úžasnou atmosféru, není to hovadina a má určitou myšlenku. - Nejvíc to asi vystihovala věta - “Řekněte svému manželovi, ať píše dopisy a ne romány, nemám čas to číst.” Úžasný výkon Ivany Chýlkové, která mě tu fakt překvapila a v mini roli i úžasný Pavel Nový nebo Vladimír Kratina, kteří taky stojí za zmínku. Takže all in all, doporučuju! 🙌🏻🤍 (11.03.2022)

Opravdu drsná atmosféra tohoto filmu ve mně chvílema spouštěla akutní chuť se zbláznit spolu s hlavní hrdinkou. Vynikající a mistrovské dílo, avšak plný počet dát nemohu řekněme z jakýchsi ideologických důvodů, neboť nevím jak z paní Kantůrkové osobně, ale z řady tadytěch "vězňů svědomí" se nakonec vyklubali nadšení instalátoři Nového světového řádu, a na takové je tenhle komunistický kriminál ještě málo. (16.06.2014)

Ivana Chýlková se představuje jako vězeňkyně čekající na rozsudek v komunistickém kriminále. Každá cela vypadá stejně, jídlo je každý den stejné, jen spoluvězeňkyně se mění. Každá si sebou přináší svůj příběh plný lží, podvodů a traumat. Ivana Chýlková jako Marta si pokládá otázku, která visí ve vzduchu po celou dobu sledování seriálu: "Je součástí naší osobnosti i ta lež o tom, kým jsme?". Propracovaná hra identit, která má zásadní prostor především proto, že kriminál nabízí bezprostřední anonymitu. Vězni o sobě nechtějí mluvit, jelikož z valné většiny to není nic, čím by se člověk mohl chlubit. Dalším důvodem je přirozená nedůvěra vůči celému vězeňskému prostředí. Není ale možné projít vězením bez sociální interakce s druhými - přichází tedy na řadu fantazie. Vypravěč nám odhaluje motivace jednotlivých postav, které přímo nutí k tomu, abychom si přečetli knihu. Tísnivá atmosféra v kombinaci s agresivitou jednotlivých postav přináší obrovskou frustraci. Retrospektivní vsuvky v podobě Martiných rozprav s otcem, který ji připravuje do vězení, nám odhalují naivitu představ. "Ve vězení jsme byli svobodnější než nyní"...ano, člověk se zbavil té hrozné možnosti volby, zodpovědnosti, nemusel přemýšlet nad tím, jak bude trávit svůj volný čas. Zbavil se všech těchto myšlenek a zbyla mu vnitřní svoboda...nebo nesvoboda. Záleželo na tom, s čím tam člověk přicházel. Marta do kriminálu přichází jako čistý člověk, který je vnitřně svobodný, drží se svého přesvědčení a její morální povýšenost ji pomáhá projít každou celou i každým lidským příběhem. Jak bylo již níže uváděno, paní Kantůrková se vykresluje v příliš jasném světle, které brání divákovi v tom, aby se Martě dostal pod kůži. První díl byl v tomto ohledu lepší, než ostatní jelikož Marta ztrácela nervy a vyrovnávala se se ztrátou důstojnosti. Oproti tomu ostatní postavy jsou neuvěřitelně propracované, šedé charaktery v šedém lidském prostředí, které mají dobré i špatné vlastnosti. (20.11.2022)

Naše herecká extratřída v plné polní. To,co tady předvádí dámy Bohdalová, Chýlková, Růžičková, Boušková, Blanarovičová, je v české seriálové tvorbě unikátní. Výhodu měly v silném scénáři Evy Kantůrkové, který vychází z autorčina vlastního pobytu ve vězení. Takové postavy a příběhy by žádný scénárista nenapsal, tohle dokáže jenom život. Osobně se mi nejvíce líbila postava Jany Bouškové (když třeba vypráví Martě jak zapíchla svému milému nůž do břicha a přitom říká: "Paní Marto, vy nevíte, co je to láska!"). (04.08.2011)

Čtyřdílný seriál, který spoléhá převážně na tíhu daných okolností, což by samo o sobě stačilo. Tento základ je však doplněn o výborné herecké výkony. Jde hlavně o Ivanu Chýlkovou, Jiřinu Bohdalovou a Helenu Růžičkovou, které zde předvedly zcela jiné polohy, než v jakých je známe. Mladičké představitelky vezenkyň kterým je dnes kolem padesátky a jsou etablované na hereckém nebi, se tu také snaží, ale jejich postavy nejdou tak do hloubky. Spíše se stručně nastíní jejich povahy a chování, aby mohly být přibližně po půl hodinách prostřídány a tím nám ukázat další postavy, na které se ve vězení dá setkat. Jedna věc, která mi vrtala hlavou (kdyby se příběh neodehrával na ploše 5x5 metrů, tak bych se o to nezajímal) - kdy, kde, jak a z čeho hrdinky pijí. Ok, odpověď by byla pravděpodobně ze splachování tureckého záchodu, ale pokud ano, tak myslím, že tahle skutečnost by tam být mohla, protože ve stavu, v jakém se cely nacházely, muselo mít spousta vězenkyň jistě bakteriální záněty apod. Druhá věc je, že paní Kantorková (Sílová) víceméně příběh vymyslela tak, že hlavní postava Marty je vlastně její autobiografie. S přihlédnutím k tomu, že paní spisovatelka byla do roku 1968 ve straně a vystoupila až kvůli okupaci, tak je její filmové ztvárnění neskutečně jak z knih pana Foglara, naprosto bez poskvrnky a pomáhající lidem až do svého úplného vyčerpání. Ok, to bylo pár slov z mých dojmů, ale s Přítelkyní/němi z domu smutku jsem byl jinak velmi spokojen a trávil jsem u ní/nich rád 4 hodiny života. Jen závěr mohl být více doslovný a ukázat, jak Marta vlastně dopadla. (06.11.2019)