Sopranovci

S ohledem na těch 71 hodin života, které jsem u Sopranových strávil, mi přijde patřičné vyžblebtnout jakýsi předlouhý a přespoilerovaný verdikt, abych ze sebe ty rozporuplné pocity dostal. Tony Soprano. Přemýšlím nad superlativy, které se vážou k jeho osobě, a slovo "nejhnusnější" mi vyvstane na mysl jako první. Nemyslím si, že existuje seriál s takto fyzicky odpudivou postavou v hlavní roli. Nejhorší jsou rána, kdy kamera sleduje, jak si to velkej T. za hlasitého funění štráduje po schodech s třicetiprocentním hárem trčícím do všech stran. Zasranej Tony Soprano. Jeho postava je prohnilá a nesympatická ve stejném ohledu jako všichni jeho mafiánští kolegové. V průběhu první série jsem na jejich gang hleděl jako na partu přátel v uzavřené komunitě, která vydělává peníze nepříliš legálním způsobem a občas někoho oddělají. Jejich "přátelství" jsem bral jako ten hlavní klad. Netrvalo dlouho a seriál mi v mém omylu vymáchal držku. Ukázalo se, že parta přátel je spíš smečka vlků. Hlavní hrdinové o sobě za zády říkají hovna. Pomlouvá se jak na čajovém dýchanku satelitních čuběk. Hlavní téma jsou peníze a Johnova tlustá manželka. Spíš peníze. Ale Johnova manželka je fakt tlustá. Nejčastější oslovení někoho, kdo se nenachází v místnosti, je "Greedy fuck", Tony se však nazývá výhradně "Fat fuck". On sám je v podobném chování mistr a jeho nejčastější věta je: "Co všechno jsem pro něj udělal...!" Sám Tony je "živoucí" definice slova "pokrytecký sráč". Rád slýchá informace z druhé ruky a pak o nich uduševněle pičuje ve svém stripclubu. Nemám rád Tonyho až na ty chvíle, kdy ho mám rád. Když se rozhodne být sympatický, tak mám chuť mu láskyplně zabořit ksicht do jeho chlupatého pupíčku. Ale to nestává příliš často. Hodně mě zajímala postava EJdžeje, Tonyho synátora. Vlastně na něm nebylo nic moc zajímavého, ale přesto mě zajímalo, kam se vyvine. Hádám, že jsem v jeho pubertálních výstupech viděl své pubertální výstupy a to mi přišlo lehce sympatické. Přesněji: Sympatičtější než jakékoli jiné postavy v tomto seriálu. Scéna v šesté sérii, kdy mu Tony vytýká, že se málem pokusil zabít Juniora, že mohl jít do vězení, blablabla... a Ejdžej mu předhodí, že se chtěl zavděčit jemu, protože ho chtěl pomstít, že ho Junior střelil, blablabla... takhle podělaná scéna mě dojala tak, že jsem fňukal jako malá děvka. A bylo jich víc. Třeba Ejdžejův pokus o sebevraždu a jeho následné vzlykání a hýkání. Na tom výjevu bylo něco nepříjemného až hnusného, něco slabošského, zkrátka to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že se ta postava nikam nevyvíjí a nevyvine. Že z něj bude jenom vyměklý sráčský odvar z koncentrovaného ďábelského charismatu jeho otce a trochu mě to nasralo. Tolik pozornosti jsem do toho sráče investoval a on sráčem zůstal až dokonce. Pak jsou tu postavy vyloženě smutné svou sráčskou podstatou a to je Janice, Paulie a Artie, u kterých je skutečně obtížné sledovat, jak jim jejich příšerná nátura kurví život. Většina ženských postav je podle společenských hodnot kladná, ale dle mých hodnot jsou to blbé svině, co by mi měly udělat sendvič a vykouřit péro. A co dál? Už mě to unavuje... Řekl bych, že zbytek mužských postav za zmínku nestojí, protože to jsou zpravidla čůráci pokroucení hodně podobným způsobem jako sám Tony... Tedy, nechápejte mě špatně, všechny postavy jsou napsané přinejměnším geniálně, ale žádná není vyloženě sympatická. Nevím, jestli je taková koncentrace zmrdovství klad nebo zápor... Já vlastně vím úplné hovno. Co je ale nezpochybnitelné, je nesmírně precizní vizuál, herecké výkony a scénář. Přesněji řečeno: Věci, co na tom člověk vidí a slyší. Čert ví, jak to ti opičáci v New Jersey vyrábí. Je to jeden z nejkomplexnějších seriálů, jaké jsem kdy viděl. Je to pomalý propracovaný kolos, který mafiánské tématice vyprstil každý špek. Je to seriál, který se historii televizní tvorby nenávratně ocejchoval do análu a jediný mafiánský kolega, který s ním dokáže držet krok je Boardwalk Empire (05.12.2015) (menej) (viac)

Nikdy jsem se o tento seriál nezajímal, nevěděl jsem o co jde. Vždycky, když to v TV běželo, myslel jsem si, že je to nějaká blbost pro ženský v domácnosti, jako Rodinná pouta. Když jsem se dozvěděl, o co jde, stejně mě ten seriál nijak zvlášť nelákal, protože zas až tak moc nemusím italskomafiánskou tématiku. Až když jsem se dozvěděl o smrti Jamese Gandolfiniho a o tom, že je to seriál z produkce HBO, až když jsem si přečetl komentář od Toma Riddla, řekl jsem si, že tomu šanci musím dát. A přesně, jak píše Tom Riddle, několik prvních dílů je velmi obtížných. Těžko se do seriálu dostává. Nevíte pořádně, kdo je kdo v rozsáhlé mafiánské famílii a když už to víte, není se s kým pořádně ztotožnit, protože jsou tu všude totální krávy, pokrytci, ale v prvé řadě hajzlové, kteří mohou mít v očích diváka nějaké sympatie, ale každou chvíli udělají něco, nad čím zůstává rozum stát. Ale už někdy před půlkou první série (zhruba od dílu College) jsem se do toho zažral jako do máločeho a musím říct, že je to seriál, který člověku tak trochu pozmění náhled na život i na svět. Je komplexní, zajímavě protidivácký, odvážný, hluboký a místy i splňuje taková ta klasická kritéria o napínavosti, akci a podobných věcech. Ty jsou však až na druhé koleji. V prvé řadě je to seriál o tom vnitřním pohledu do problematiky, o nevyzpytatelných a nejednoznačných postavách, o různorodých životních prioritách, o všudypřítomném strachu a nejistotě, o hloubání nad lidským konáním a nad lidskou existencí, o tom, že víte, že autoři jsou schopni udělat s jakoukoliv postavou cokoliv. I třeba to, že její osud a vliv na hlavní dění naprosto vyšumí a vy vlastně vůbec nechápete, proč tam ta postava byla. Přesně jak to bývá i v životě. Je to mnohovrstevnaté dílo přesně po vzoru Umberta Eca, kde si i ten nejpovrchnejší divák nalezne to své, ale pro ty hloubavější se nachází mnoho věcí v dalších vrstvách. Ale ne všechno se mi líbilo. V průběhu seriálu mě poněkud nudila či iritovala přílišná míra repetetivnosti všeho, ačkoliv je mi jasné, že to přesně bylo prostředkem k vytvoření oné mafiánksé rutiny; sezení u dr. Melfi, věčné objímání, pohřby, děvky, hazardní hry, neopodstatněná agrese a tak dále. Přestože Rodina Sopránů nemá klesající tendenci (spíše naopak, od, dle mého názoru, lehkého výkyvu v druhé a třetí sérii, šplhá až do konce stále vzhůru), je to možná seriál až zbytečně roztahaný a nemůžu se zbavit po dosledování dojmu, že se většina těch nejzajímavějších věcí stala spíš až ke konci. Ačkoliv jistě bez základu by závěr nebyl tak působivý. Seriál je to také poměrně předvídatelný. Téměř u každé postavy, která má zemřít, to víte, nebo alespoň tušíte, několik dílů předem. Protože až na absolutní výjimky, všichni, kdo zemřít mají, taky bez větších problémů skutečně zemřou. Autoři jsou ale čas od času schopni solidních překvapení. A to nejen ve vraždách, ale i ve vypravěčském stylu samotném. Vrcholem je jedenáctý díl páté série, která je surrealstickou extází, jež je narozdíl od čistě surrealistikých děl silná v tom, že tato je zabalená do jinak reálného světa, ve kterém jsme předtím pět sérií fungovali. Třešničkou na dortu celého seriálu je závěr. Mojí první reakcí bylo totální zklamání, čím víc nad tím ale přemýšlím, tím si víc myslím, že to lépe ani udělat nešlo. Je to přesně v duchu celého seriálu, je to přesně v duchu deprese a bezúčelnosti lidského života, o kterém celý seriál je a mnoho epizod před závěrem do oné finální scény směřuje. Rodina Sopránů je masivní a vyčerpávající dílo, které si žádalo vyčerpávající komentář. Je to výborný seriál, na němž oceňuji to, jak hází divákovi klacky pod nohy, ale přesto, i já jsem divák, a některé klacky způsobují, že asi nikdy nebudu mít Soprány tak rád, jako jiné seriálové rodiny. (24.08.2013) (menej) (viac)