Kriminálka Miami

„Dokážte mi to.“ – „Neprovokujte ma.“ Jerry Bruckheimer odštartoval záplavu „realistických vedeckých kriminálok“, ktoré sa jedna od druhej odlišujú... odlišujú sa... vlastne ničím. Sú akoby ich jedna mater mala a ja nechápem ich vysokú sledovanosť. Iste, je to poctivé remeslo. No to je aj veľa iných, podstate menej úspešných seriálov s kriminálnou zápletkou. Navyše mi ako nostalgickému vyznávačovi „starých prístupov“ („Profesionáli“, „Dempsey a Makepeaceová“) nesedia biedne pokusy o chladnokrvné osobnosti s odznakom“. Hľadať psychológiu tam, kde žiadna nie je, sa mi nechce, kvázi exotická výprava Miami ma pri najlepšej vôli neinteresuje, dialógy šuštia papierom a jediné, čo je na tejto sérii aspoň štipku originálne, je „prísne vedecký štýl vyšetrovania“ (či skôr pokus o prísne vedecký štýl vyšetrovania, lebo Dominik Dán o ňom hovorí ako o "úsmevnej sci-fi, ktorá v realite takto vôbec nefunguje"). Ale aby som len nehanil – ryšavý David Caruso, ktorého nemám rád (JADE, BOZK SMRTI), mi sadol. (14.07.2007)

Tak téhle "Kriminálce" sem dlouho nemohl přijít na chuť. Dlouho jsem si budoval vztah k "novému" Grissomovi ale pak jsem si uvědomil, že v Miami žádnej Grissom není. (Horatio je daleko civilnější, a obětavější. Žádné "robotické" chováni jako v Las Vegas. A bylo po problému). Horatiovy stěry všech těch "bad guys" jsou k sežrání a po výměně Lucky Vondráčkové na postu dabérky Calleigh jsem naprosto spokojenej. (01.12.2006)

Ja tvorcom nebudem vyčítať nereálnosť riešených prípadov, to by potom musel každý krimi seriál skončiť po prvej sérii. Znova séria CSI zaujme neriešením, alebo aspoň čiastočnou elimináciou osobných problémov vyšetrovateľov, ktorí sú tu správne zobrazení ako figúrky na riešenie prípadov (na rozdiel od takých Kostí). Na vyššie hodnotenie to nie je kvôli nesympatickému Carusovi. Chápem, že niekomu môže naopak sadnúť. (17.09.2012)

K vyšetření případu již dávno nejsou potřeba columbovské deduktivní metody, callahanovské užití síly ani hra na hodného a zlého poldu. Nyní stačí, aby přijeli profesionální vatičkáři, zachytili poslední zbytky pšouku hafana, který si možná čichnul k botám pachatele a případ je vyřešen. Přiznání je samozřejmostí, protože proti laboratoři je lidský rozum v plenkách. (29.11.2008)

Měním své hodnocení na odpad, protože jsem došel k názoru, že Kriminálka Miami, Kriminálka Las Vegas a všechny ostatní pořady tohoto formátu v sobě skrývají latetentní ideologizující tendence, které jsou formou pop-kulturního fenoménu nenápadně manipulují s podvědomím diváka. To dělá svým způsobem každé masově šířené dílo, v tomto případě ale pokládám obsah podvědomé manipulace za nebezpečný. Hlavní těžiště problému leží v proměně podoby klasické detektivky (jejíž obdobou je americká drsná škola) a jejích dílčích komponent v detektivní příběh tohoto nového typu. Základní okruh změn zasahuje: látku příběhu, způsob vyšetřování, proměnu dvojice chytrého a hloupého detektiva (popř. detektiva-samotáře) ve skupinu vyšetřovatelů s jedním vůdčím typem osobnosti. Již na výše jmenované přeměně vyšetřovatelů se ukazuje rozdíl: Namísto souboje jednoho geniálního jedince s jiným nastupuje systematizovaný a neúnavný tlak státního aparátu, který nepostupuje starým způsobem, ale hledá neustále hmotné důkazy a věděcky je kategorizuje. Postup logické dedukce je nahrazen mechanickým postupem předepsaným v protokolu o zajišťování důkazů. Zásadní na tomto procesu je jeho neosobnost a fakt, že racionalistický vědecký postup vždy dosáhne kýženého výsledku. Klasické detektivky, i když jsou často triviální, přinášejí v určitém momentu moment etického rozhodování. Vražda není vždy projevem zločincovy ďábelsky zlé povahy, ale je třeba shodou nešťastných okolností. Nové typy detektivního příběhu však takový moment nepřinášejí, vina je zde většinou jasně daná, úkolem vyšetřovacího týmu je shromáždit dostatek usvědčujících důkazů. Rozdělení rolí je vždy schematické. Nikdo nezůstává na pochybách, že každý, kdo se dopustí zločinu, bude státem potrestán. Trestající moc se nemýlí. (09.01.2009)