Hlava-22

Kapitán Yossarian má problém. Vláda Spojených států chce vyhrát válku, důstojníci chtějí kariéru a vyznamenání, Yossarian chce v první řadě přežít. To - sami uznáte - nejsou tak úplně shodné cíle, zvlášť když Yossarian s každým dalším zbytečným mrtvým a s každou další ukázkou rozkladu morálních hodnot čím dál víc ztrácí ideály a roste v něm znechucení nad bezohledností a manipulacemi ze strany velících důstojníků. Yossarian je protipólem příkladných, uvědomnělých hrdinů válečných příběhů o odvaze a cti. Je v něm něco z Haškova Švejka a něco z Krylova Neznámého vojína. Yossarian nejdřív šílenství kolem sebe nechápe, ale čím víc ho poznává, tím víc ho touží poslat někam a zařídit se po svém. Při shlédnutí jsem oceňoval ironii, situační komiku a výsměch tradičnímu patetickému pojetí války, ale plně jsem Nicholsův snímek docenil až po seznámení se stejnojmenným seriálem. Snímek se s tím nepáře, je trefnější a cítím v něm větší přítomnost autora předlohy Josepha Hellera. Mimochodem, v době vzniku, který se datuje do doby vietnamské války, měla řada předních filmových amerických publicistů s filmem, respektive s jeho hrdinou, problém. Považovali ho za amorálního zbabělce, který maří protinacistické válečné úsilí. Já ale Yossarianovi a jeho zaječím úmyslům naprosto rozumím. Celkový dojem: 90 %. (04.02.2021)

Film jsem viděl v době puberty, kdy coby milovník válečných leteckých snímků jsem zbožňoval Bitvu o Británii a Bitvo o Midway. Hlava 22 i přes krásné bé dvacetpětky mi svým nesrozumitelným dějem připadala jako blbost. Až po letech jsem se dostal k Josephu Hellerovi a jeho knihám. Yossarian a vůbec celá ta banda z letecké základny středních bombardérů na Italské Pianose mne uchvátila. Myslím, že je to jedna z Hellerových nejlepších knih a spolu s Jak jsem vyhrál válku druhá nejironičtější a nejsarkastičtější protiválečná kniha. Heller zde čerpal ze svých vzpomínek, kdy on sám sloužil jako bombometčík u 488. bombardovací perutě 340. bombardovací skupiny 12. letecké armády USAAF.Samozřejmě jsem snímek viděl po letech znovu. Tentokrát pohledem Yossariana který chce domů, Indiána, Majora Majora i plk. Catharta. V tomto ojedinělém případě se domnívám, že je nejlepší nejdříve přečíst před shlédnutím filmu knihu (nejen pro pochopení filmu, ale celkově pro její nadčasovost). I když nutno uznat, že režisér se s touto těžkou kadencí popral výborně. (28.07.2011)

Ve své době byl tento film průbojným činem, depatetizací války, zdůrazněním její každodennosti a také těch, kterým se běžně říkalo "týlové krysy". Nedostatková ekonomika, a tou je tak trochu svým způsobem každá válka, vytváří neobvyklou skutečnost, v níž obvyklé věci mravnosti působí poněkud nezvyklým dojmem. Kapitán Yossarian, hlavní postava HLAVY, vstupuje do děje jako člověk, o kterém nevíme, zda umírá nebo se naopak do života vrátí: je totiž bodnut do citlivého místa a není jasné, zda tento pokus o vraždu přežije. Druhá konstitutivní linie díla, umírající kolega z letadla, jehož život se snaží zachránit, se naopak propadá ze života do neodvratné smrti. Yossarian bojující o jeho život a zápasící přitom s vlastní lidskou slabostí, tvoří v díle vyvažující prvek oproti hlavní dějové linii šmeliny a rozkladu, který se koncentruje kolem vyšších důstojníků leteckého útvaru, v němž je nucen sloužit. Realita s přibývajícími metry filmu nabývá na absurdnosti a postupně stupňuje v hlavním hrdinovi pocity bezmoci a rezignace i zoufalství, protože v náznacích silových situací opakovaně zjišťuje, že je bez šance byť na malý úspěch. Unavena je ale i druhá strana: její návrh, aby se po povýšení a udělení válečného vyznamenání vrátil do americké vlasti, to naznačuje s dostatečným důrazem. Konec, umocňující absurditu děje, Yossarianovo zoufalé vyplutí na leteckém záchranném člunu, takřka ztracená pouť za ztraceným lidským obsahem vlastního života, mluví za mnohé. Připomíná v tomto ohledu stejně pudovou reakci vojáka Čonkina v nedoceňovaném Menzelově filmovém zpracování novely Vladimíra Vojnoviče ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA ČONKINA. I dnes zůstává HLAVA, ta podivná právní norma, kolem které se vine děj filmu, dílem zralým a ve své sladkohořkosti a bolestnosti divácky vděčným. (20.05.2015)

Těžký film. Nečekal jsem takovouhle záležitost, i když vzhledem k režisérovi Miku Nicholsovi jsem měl očekávat trochu jiný film než je obvyklé. Jeho praktiky a někdy jeho divadelnost působí ve filmech rušivě a je schopna celý film poslat do kytek. Hlava 22, která vychází ze slavné knihy od Josepha Hellera. Hlavní myšlenka a to jak se v Americké armádě posuzuje bláznovství vám ve filmu je několikrát vysvětleno. Kdo vydrží sledovat celý film bude na konci odměněn opravdu skvostným koncem. Bohužel cesta k němu je plná nástrah v podobě nudy, překombinovanosti a přílišného černého humoru, který na začátku potěší a rozesměje(pád bombardéru), ale ke konci otravuje. (22.11.2006)

Pan Bates zanechal řízení svého motelu u cesty, opustil dům na kopci, i matku v něm, a vydal se zcela jiným směrem, než jakým bylo jeho dosavadní působiště. Někteří herci zůstanou v mé mysli navždy zapamatováni jako jedna postava. Jedním z nich je i Anthony Perkins. Zde ztvárnil postavu o poznání humornější, než jakou si ho většina lidí pamatuje. Knihu jsem nečetla, tudíž nemohu posoudit toto filmové zpracování literární předlohy. Je to film zajímavý, zvláštní, humorný, vážný a pro mě také ne zcela pochopený. První půlka je vtipná snůška dialogů a scén. V druhé je děj o poznání vážnější a výrazných vtipů ubyde. Což je možná i dobře, protože jsem pocítila, že čeho je moc, toho může být příliš. (03.02.2010)