Hlava-22

Hlava 22, pro mne to donedávna byla legendami opředená knížka s ještě více mystériem zamlženou filmovu adaptací. Jenže tomu je dnes konec. Film jsem viděl a od knížky mě spíš odradil, než nabudil. Připomínal mi jeden velký fantasmagorický absurdní surrealistický sen. Jeho příběh mě málem udolal - jako když se vám zdá, že jdete po silnici a najednou je z ní řeka a pak vám náhle voda sahá až po krk. A voda se změní v sirup a vy musíte jít dál, dosáhnout druhýho břehu, protože vrátit se už nelze. Jenže druhý břeh je tak daleko, tak nedosažitelný, a ta voda pořád stoupá a už vám dosahuje pod nos a vy pořád jdete. Co taky jinýho můžete dělat? A přesně tak mi připadá tento film. Směs různých psychologických výjevů, absurdních rozhovorů a myšlenkových pochodů, flashbackování ve flashbacích, jež jsou šoučástmi flashbacků. Alan Arkin odvádí slušnou práci, jeho Yossarian je uvěřitelný a vlastně jediná jakžtakž normální postavička celé této magorické tapiserie. Příběh je vlastně velice okrajová oblast, hlavní bylo ukázat, jak je válka absurdní, jenže tam je na můj vkus absurdity až moc. Nevadí mi absurdní drama, Plešatou zpěvačku od Ionesca jsem četl jedním dechem a nemohl jsem se dosmát, stejně tak Havlovu Zahradní slavnost. Jenže tady je příliš málo humoru a příliš mnoho cvokaření, téměř žádné válčení a maximum absurdity války. A přesto je boj tím, co v lidské historii rozhodlo nejvíc a nejrychleji největší množství rozporů a krizí. Vždyť nebýt války, měli bysme tu Hitlera i s jeho odkazem dodnes! (29.10.2006)

Tento film je okrajovo o akcii, ale je o satire, irónii a čiernom humore. Práve tento film poukazuje na nezmyselnosť vojny a poukazuje na to naozaj zvláštnou formou. Pri niektorých scénkach som sa naozaj nasmial, pripomínal mi M.A.S.H a ako M.A.S.H aj tento film ma bavil. Keby tu bolo viacej akcie, tak by som filmu dal plný počet, ale aj tak je to solídna satirická jeba, ktorá ma tak dômyselné dialógy, a tak vynikajúce herecké výkoni, že sa môže zrovnávať s ktorýmkoľvek vojnovým filmom, aj keď tej vojny divák veľa neuvidí. U mňa spokojnosť. (25.06.2015)

Catch XXII je jedna z nejlepších knih, které se mi kdy dostaly do rukou, a její filmové zpracování je důstojné legendy, která se kolem Hellerova románu právem vytvořila. Jenže - pokud jste Hlavu 22 nečetli, budete z filmu nejspíš pěkně mimo, první půlhodku určitě. Ale vidět na plátně mladého Jona Voighta coby hlavu Syndikátu (na kterém prostě všichni vydělají), Majora Majora Majora, starýho dobráka Aarfyho, nahého Yossariana na stromě, památnou scénu hučení na briefingu, perfektního úlisňáka plukovníka Mooduse a kvanta dalších psychotických úletů, to stojí za tu trochu zmatků. Je to "trochu" jiná výpověď o šílenství války než Apokalypsa nebo Četa, a na genialitě jí to nijak neubírá, ale kniha je základ a tohle je k ní "jen" perfektní bonus. 80% (08.01.2004)

Ve své době byl tento film průbojným činem, depatetizací války, zdůrazněním její každodennosti a také těch, kterým se běžně říkalo "týlové krysy". Nedostatková ekonomika, a tou je tak trochu svým způsobem každá válka, vytváří neobvyklou skutečnost, v níž obvyklé věci mravnosti působí poněkud nezvyklým dojmem. Kapitán Yossarian, hlavní postava HLAVY, vstupuje do děje jako člověk, o kterém nevíme, zda umírá nebo se naopak do života vrátí: je totiž bodnut do citlivého místa a není jasné, zda tento pokus o vraždu přežije. Druhá konstitutivní linie díla, umírající kolega z letadla, jehož život se snaží zachránit, se naopak propadá ze života do neodvratné smrti. Yossarian bojující o jeho život a zápasící přitom s vlastní lidskou slabostí, tvoří v díle vyvažující prvek oproti hlavní dějové linii šmeliny a rozkladu, který se koncentruje kolem vyšších důstojníků leteckého útvaru, v němž je nucen sloužit. Realita s přibývajícími metry filmu nabývá na absurdnosti a postupně stupňuje v hlavním hrdinovi pocity bezmoci a rezignace i zoufalství, protože v náznacích silových situací opakovaně zjišťuje, že je bez šance byť na malý úspěch. Unavena je ale i druhá strana: její návrh, aby se po povýšení a udělení válečného vyznamenání vrátil do americké vlasti, to naznačuje s dostatečným důrazem. Konec, umocňující absurditu děje, Yossarianovo zoufalé vyplutí na leteckém záchranném člunu, takřka ztracená pouť za ztraceným lidským obsahem vlastního života, mluví za mnohé. Připomíná v tomto ohledu stejně pudovou reakci vojáka Čonkina v nedoceňovaném Menzelově filmovém zpracování novely Vladimíra Vojnoviče ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA ČONKINA. I dnes zůstává HLAVA, ta podivná právní norma, kolem které se vine děj filmu, dílem zralým a ve své sladkohořkosti a bolestnosti divácky vděčným. (20.05.2015)

Z knihy som mal veľmi dobrý pocit, pretože v mnohom trafila klinec po hlavičke. Film už tak skvelý nebol a napriek mnohým pamätným múdrostiam a srandičkám, to nemalo náboj, bolo to dosť chaotické. Síce film o absurdnostiach s napríklad takým Orsonom Wellesom, ktorý si zaradil do svojej zbierky ďalší z takýchto filmov, ale filmu chýbala iskra. Treba počúvať najmä dialógy, lebo sú aj na dnešnú dobu veľmi trefné a nepoodhaľujú iba vojnu, ale aj dnešný svet ako taký. Niekedy som mal z toho pocit, akoby to bol predchodca filmov Horúce strely, inokedy akoby som pozeral M.A.S.H., ale bolo to samozrejme aj svojské. Miestami ma to dosť nudilo, čo bola chyba. Pamätám si ako spolužiak na strednej škole protestoval pred parlamentom niekoľko dní proti poslaneckej imunite, stanoval tam a čítal Hlavu XXII, lebo sme ju vtedy mali ako povinné čítanie. Kniha samotná bola veľmi veľká na mňa vtedy, dnes sa mi však zdalo, že film bol úplne o inom a o dosť skrátený, preto odporúčam najprv knihu a potom film, aby ste z toho nemali ešte väčší zmätok, lebo by sa vám tento starší film nemusel vôbec páčiť. Treba uznať, že som sa zabavil, ale nebolo to nijako extra. (08.12.2012)