Chobotnica

Zhlédnuto opět po třiceti letech a nutno říct, že i z tak dlouhého časového odstupu se seriál jeví stále kvalitně. Dokonce bych řekl, že mnohem lépe než současná žánrově příbuzná produkce, jež se veze na severské vlně, případně na mysteriózních počinech typu True Detective a jejíž diktát velí, že kulisy musí být co nejšedivější a nejponurejší, zloduši pokud možno co největší devianti, stafáž ta největší lůza a vyšetřující detektiv obvykle traumatizovaný podivín, případně drsňák v odrbané bundě, který má po celý čas jeden univerzální - nejčastěji nasraný - výraz v obličeji. Detektivky postavené na této šabloně se objevují jako na běžícím pásu, až to jednoho začíná nudit. U Chobotnice je to všechno obráceně - slunná Sicílie, vůně azurového moře, krásné pláže a stylové restaurace. Bílé košile, distingované vystupování, společenská smetánka a lidsky přirozený policejní komisař. Zdánlivá idylka, pod jejímž třpytivým povrchem se však rozlézá prohnilý blob. Název Chobotnice tak nevystihuje pouze rozsáhlou rozvětvenost mafiánských struktur, ale i onu záludnost tkvící v na první pohled poklidné a nádherně modré hladině, pod níž pomalu plave obrovský netvor, připravený kdykoliv smrtelně seknout jedním ze svých obludných chapadel. Seriál je nejen kvalitní, ale tématicky stále aktuální - viz kupříkladu pozadí nedávné, mafiánsky provedené a mafií objednané vraždy novináře na Slovensku. (01.10.2018)

Za mě nejlepší série ze všech čtyř s Placidem. Z provinčních sicilských poměrů se přesouváme přímo do Říma, do vyšších pater zákulisních intrik, tajných služeb, korupce, špinavých kšeftů a mocenského soupeření. Všichni se navzájem oslovují "dottore" a přitom jsou prohnilí až do morku kostí. Zbožňuju tu přehlídku bezskrupulózních prevítů. Mimika a repliky zlodušského advokáta Terassiniho, to je čiré herecké mistrovství. Žoviální sicilsko americký kmotr Frank Carissi v podání slavného Martina Balsama a jeho pohrdlivé, přezíravé chování taktéž bez chyby. Zkorumpovaný a arogantní šéf tajné služby Canito - vynikající studie pádu na dno, profesní, společenské i lidské. Pseudonovinář, mluvka a úplatný křiváček Maurilli, který za jidášský peníz splnil svou roli mouřenína a pak za ni krutě zaplatil. A pak mí dva největší oknírkovaní "miláčci" - profesor Laudeo a bankéř Sorbi. První noblesní zločinec a cynický intrikán v bílých rukavičkách, druhý oportunistický filuta, skrývající se za maskou váženého a distingovaného finančníka. A samozřejmě atmosféra - italský šmrnc, vůně značkových cigaret, zlatá 80.léta, týpci v oblecích s pěstovanými knírky a oldschoolovými brýlemi, vše prokombinováno s pocitem neustálého napětí, zrady a nějaké blížící se pohromy. No a nesmím samozřejmě zapomenout na samotného Cattaniho - poloha osamoceného zádumčivého mstitele mi u něj nyní sedí víc než ten nerudný fotřík, hádající se neustále s manželkou a točící se okolo nešťastné dcery v první sérii. Za to mu prominu i ten románek s hraběnkou, který jsem mu na rozdíl od 3. a 4. série vůbec nezáviděl. Připomenout na závěr samozřejmě  musím náš zlatý dabing, to je skutečný zážitek, obzvlášť potom, co jsem si pár dílů pustil i v originále (kam se hrabe na Jana Kanyzu, Eduarda Cupáka a další). Sečteno podtrženo: koncert. Ciao (01.09.2024)

Je neuvěřitelné, jak se podařilo plejádu lotrů z první a druhé série nahradit snad ještě většími darebáky - levák od pohledu Dino Alessi, falešný jak pětka profesor Matinera, lombrosovský ksicht Kemal Yfter, ale hlavně  démonicky chladný a naprosto bezcitný Tano Carridi (mimochodem herec Remo Girone je ve skutečnosti charismatický sympaťák). Cattani zase o něco šedivější a zamlklejší, a to i přes love affair s krásnou Giuliou. Konec jako obvykle. (01.09.2024)