Silkwoodová

Ne vždy se věrné přichycení k realitě divácky vyplácí. Radiační činnost vcelku věrná, rodinné soužití prosté dramatických momentů (nebýt problémů v práci), nedůvěra k oficiálním místům značná. S daným cílem by spíše dokument než hraný film posloužil lépe účelu odhalení nekalých praktik v jaderném průmyslu a seznámení veřejnosti s problematikou. Šel by vystavět se stejným, ne-li větším napětím. Divák by se dozvěděl, co tvrdí vědci, co aktivisté, co průmyslníci a co vláda. Jak konají a proč. Odnesl by si jiný, přesnější obrázek o rizicích pramenících z ozáření, o práci úřadů a ústavů. Bylo by to konstruktivnější než ke všem místům zasetá nedůvěra. A to i přesto, že tento film se v technických detailech ani autenticitě událostí nijak zvlášť od skutečnosti neodklání. Jsou ale chvíle, kdy lehounce postrukuje diváka k tomu, aby dal za pravdu těm postavám, které ji IMHO nemají. Třebas odborářům, když zpochybňují koncept limitů příjmu plutonia a limit 40 nCi pro něj stanovený. U nás dodnes platí obdobný limit. Má to své dobré důvody. Tato hodnota není bez rizika, ale úplně bez rizika není žádná práce. Věčně létající obchodník může spadnout s letadlem a radiační pracovník dostat rakovinu. Rizika mohou být dost možná srovnatelná. Ale dost odborných záležitostí, ani Silkwoodová se v nich neutápí, jen asi nechce být snadno smetena opozicí, která by jinak mohla prohlásit: "Ten váš film je úplná blbost, neboť A, B a C." V ospalejším tempu a věrněji rozvíjí známou myšlenku o podlosti velkých korporací posedlých ziskem. Silné ***. (13.05.2010)

Zajímavý pohled na to, jak v 70.letech pohlíželi na tak závažné téma, jako byla radioaktivita a problémy s tím související. Není se čemu divit, že lidé nevěděli s čím pracují - tedy, že to pro ně může mít tak strašlivé následky, když je ani společnost, ve které pracovali, o ničem neinformovala a radioaktivitu nebo problémy s ní spojené si ani nedokázali představit. Karen Silkwood chtěla jen pracovat v prostředí, které by neškodilo jí a ani jejím nejbližším a dopadla tak, jak dopadla.... (16.01.2012)

13. listopadu 1974 se chce Karen Silkwoodová, zaměstnankyně jaderné továrny, sejít s reportérem New York Times. Nikdy tam neměla chtít jít... Dramatický snímek se skvělými výkony byl nominován na pět Oscarů: za harecký výkon Meryl Streep a Cher, režii, scénář a střih. Režie : Mike Nichols. Scénář : Nora Ephron a Alice Arlen. Hrají : Meryl Streep jako Karen Silkwood a Cher jako Dolly Pelliker. Film podle skutečných událostí. (09.05.2011)

Filmy s podobnou tematikou sa dnes točia s oveľa premyslenejšími scenármi a s rozsiahlejším záberom. Zbytočne pomalý dej a film mohol mať rýchlejší spád. Najmä záverečná polhodinka pridala filmu na atraktivite a pútavosti, inak som sa citeľne nudil. Zachraňujú to hlavne herecké výkony a vedomie, že ide o skutočný príbeh. 60%. (27.12.2013)

Podivnost mohla krásně modelovat atmosféru tohoto snímku. Vše kolem jaderné elektrárny, zastřené pochopitelným závojem tajemství a zahlazování stop. Jenomže my dvě hodiny sledujeme nesympaticky vypadající Meryl, která se chvíli chová jak kráva, pak divně a nakonec se dozvíte houby. Cher v době, kdy ještě nebyla tak vyhlazená. Pro Američany asi bližší téma. (30.10.2017)