Vtip

Zajímalo by mě, jaká byla, jak vypadala a jak působila původní divadelní hra. U filmu oceňuji především to, co už někteří zmínili, a sice "netradiční pojetí", a sdělení, že v nemoci je každý sám - hlavní hrdinka byla jistým způsobem vždycky sama, ovšem se samotou, kterou prožívala v rámci filmu, se to srovnat nedá. Velkým kladem filmu je i měnící se pohled na Vivian. Zatímco zpočátku mi nebyla nijak sympatická, chvílemi mi přišla arogantní(hlavně v retrospektivních pasážích) a příliš jsem s ní necítila, s blížícím se koncem mě zavalila vlna soucitu, ale i sympatií (tento záměr tvůrcům vyšel, a ani mi tolik nevadí, že jsem se nechala "nachytat"). Dále na mě zapůsobily herecké výkony, scénář, dialogy a celkově neotřelý přístup. Dokonce ani dabovaná verze nesnížila mé hodnocení, což svědčí jak o síle a kvalitě filmu, tak o přijatelné kvalitě českého dabingu. Spoiler: E.Thompson nazve slovem sentimentální scénu, ve které konverzuje se sestrou a obě jedí zmrzlinu. Tato scéna je ale pouhým odvarem sentimentu, který se objeví ke konci, když za pacientkou přijde za celou dobu první a zároveň poslední návštěva. Přesto, vlivem ostatních výše zmíněných kvalit snímku, ani tato scéna nevyzněla lacině nebo prvoplánově, a snad jen trochu manipulativně, takže jsem měla co dělat, abych se udržela. (01.10.2013)

"Zkroť pýchu, Smrti. Ač tě mnozí zvou mocnou a strašnou, tak se nám jen zdáš. Když všichni ti, jež za mrtvé už máš, nezemřou, na mnes´ krátká s kosou svou. Klid se spánkem, jenž je tvou podobou, přináší slast. A ty jí více dáš. Nejlepší nejdřív k sobě povoláš. Tělu jsi klidem, duši úlevou. Zoufalcům, králům štěstím posluhuješ, nemocí žiješ, jedem, válkami. Nás uspat opiem lze, čarami, líp než tvou ranou. Proč se naparuješ? Na věčnost procitneme ze zdřímnutí a nebude už Smrt, ty zemřeš, Smrti." Profesorka anglické literatury Vivien mockrát ukřižovala tento sonet Johna Donna na tabuli jako předmět odborné analýzy. Ošidnost jeho interpunkce a výklad abstraktních pojmů jako "metafyzický vtip" zavařil řadě jejích studentů hlavy a Vivien přinesl pověst chladné, necitelné jazykové puristky. Bez předchozích varování jí ale přišla dýchnout na záda Smrt osobně. Ano, je to další z mnoha filmů o rakovině. Je ale jiný než většina jeho předchůdců. Filosofovat o smrti v akademické rovině, s bezpečným odstupem vnějšího pozorovatele, je jistě snazší než přemítat o ní ve chvíli, kdy vám protne kosou vlastní útroby. Právě tak filmy o umírání většinou usilují spíše o to navodit v divácích pocity, jakými procházejí pozůstalí po blízké osobě, kdežto Vtip se snaží ukázat věc z první ruky; bez romantizování přiblížit prožitky pacienta. Vzdělaná, inteligentní a tak trochu povýšenecká vědkyně je náhle sama objektem zkoumání a analýz. Při vizitě se o ní mluví ve třetí osobě a zahrnuta všemi odbornými výrazy pro svůj stav, jakkoli pregnantními, by ocenila spíš trochu chlácholivé lidskosti. Vivien není vdaná, nemá děti, přátele, musí se se svým údělem vyrovnat sama. Nemajíc nikoho bližšího, obrací se přímo do kamery k publiku a snaží se věcně postihnout, čím prochází. Vtip byla původně divadelní hra, pravděpodobně monodrama, film je televizní a ano, je velmi upovídaný. Ale v žádném případě není nudný. Vivien mimo jiné říká "Vždycky jsem se slovy zacházela s respektem" a o filmu lze říci totéž, (nadstandardní český dabing z toho nevyjímaje). Emma Thompsonová je současně spoluautorkou scénáře a pravděpodobnou původkyní šibeničního humoru, kterým jsou monology Vivien protkány. Nejsem si jistý, zda je to účastí mé oblíbenkyně nebo objektivní kvalitou, ale kdybych měl jmenovat film, který člověka bez emocionálních ran pod pás smíří se smrtí, byl by to právě Vtip. 100% (25.04.2010)

Velice silný (a asi ne pro každého vhodný) film, který zdaleka není jen o umírání, ale i o přístupu k životu. Je to jako rána pěstí, ale myslím, že trošičku náročnější divák objeví hodně užitečných podnětů k přemýšlení. Emma Thompsonová je fantastická, aniž by její výkon byť jen chvíli působil jako exhibice. (01.07.2004)

Jeden z nejsilnějších filmů o umírání a o zákeřné rakovině, jaký jsem kdy viděl. Kromě vzpomínek se skoro nedostaneme z prostředí nemocnice, kde prochází očistcem profesorka literatury Emma Thompson. Film pochopitelně stojí na jejím strhujícím výkonu. Vidíme ji, jak se snaží s nadhledem komentovat své osudy, ale vidíme ji i ve chvílích nejhorší bolesti, kdy ani nemůže mluvit. Zajímavý je i pohled na doktory, pro které je pacientka jen objektem, studijní pomůckou. Nadšení mladého doktora pro rakovinu je směšné – při pohledu na člověka, který to ale nestuduje ale má to v sobě, ovšem mrzne úsměv na rtech. (12.09.2004)

Mimořádný film! Mám pocit, že Vtip nekončí titulky, ba si dokonce myslím, že tím teprve začíná. Když se mi to všechno začalo vzdalovat, rozevřela se mi v hlavě ohromná myšlenka. Tu neprozradím, ale když vnímáte a chcete, pak to všechno přijde samo. Došlo mi, že ten film odkrývá tabu a mě (odpůrce kýče) rozlomil v půl a nechutným způsobem připravil o řeč. Ta rozprava, kterou vede po celou stopáž Hrdinka (záměrně píši s velkým H) je neuvěřitelná. Není to vata! Má to hlavu a patu, žádná nutnost diváka nudit. Málokdy se slyší úchvatnější texty, než ty od Johna Donnea, které působí bolest, ale nejsou tak markantní, abyste prořvali noc. Emma Thompson odtrhla tu nemožnou bariéru "herec a postava" a vytvořila nový pojem: bytost. Profesorka literatury, dříve tvrdá a neústupná, nyní životem zkoušená, je opakem všech těch rádoby lidských postav, které jsem doposud viděl. Má sílu, humor a hlavně Rozum. Pěl bych ódy hodiny, ale kdo by to četl? Hodnocení je snad dost výmluvné :) (04.10.2010)